Včely se nevzdávají, ani když už skoro nemají šanci, říká včelař Petr Havlíček

Ke včelám ho přivedla zvědavost a jedno letní odpoledne u strejdových úlů. To, co zpočátku vypadalo jako obyčejná návštěva rodiny, se proměnilo v celoživotní zálibu. Petra Havlíčka totiž neokouzlily jen samotné včely, ale i jedinečný vztah mezi nimi a člověkem, který funguje už stovky let.
 

Jaký byl váš nejhezčí zážitek se včelami?

Můj nejhezčí zážitek je zároveň i ten nejděsivější. Bylo to úplně poprvé, když jsem pomáhal strejdovi při medobraní. Jakmile otevřete úl, ozve se silné hučení a kolem vás začnou létat stovky, možná tisíce včel. První myšlenka je prostě utéct.

Jenže pak přijde překvapení. Pokud pracujete klidně, s respektem a zbytečně je nedráždíte, včely vás většinou nechají na pokoji. Tenkrát jsme otevřeli asi čtyřicet úlů. Mě bodla jediná včela, strejdu ani jedna. To ale rozhodně neznamená, že by se lidé měli přibližovat k cizím úlům – včely by je mohly považovat za vetřelce. Mně tehdy nejspíš pomohla strejdova „aureola“.

Lidé mají ze včel často strach. Je podle vás oprávněný?

Pokud nejste alergik, tak není. Když už bych měl někoho označit za větší potvory, jsou to určitě vosy, zvlášť koncem léta, kdy z krajiny mizí přirozená potrava a začínají více loupit. Včely jsou naopak velmi mírumilovné a útočí zpravidla jen tehdy, když mají pocit, že potřebují bránit sebe nebo svůj úl.

Stačí se k nim chovat s respektem a neubližovat jim. Když člověk zbytečně nemává rukama, nesnaží se je odhánět nebo ničit jejich obydlí, většinou si ho vůbec nevšímají. Zajímavé navíc je, že včely dokážou rozpoznávat a pamatovat si lidské tváře. Pokud tedy máte za zahradou včelí úl a ke včelám se chováte ohleduplně, není důvod, aby na vás podnikaly nájezdy.
 

Jaká je podle vás největší mylná představa, kterou lidé o včelách mají?

Nevím, jestli je to úplně největší mýtus, ale pro mě bylo velkým překvapením zjištění, že včelí žihadlo není vždy jen na jedno použití. Často se říká, že včela po bodnutí vždy zahyne, ale není to tak úplně přesné.

Včelí žihadlo má drobné háčky, které se zachytí v pružném materiálu, například v lidské kůži. Pokud ale bodne jiný hmyz nebo brouka, jehož schránka je pevná, dokáže žihadlo vytáhnout a použít znovu.

Druhou rozšířenou představou je, že venkovský med je automaticky kvalitnější a zdravější než městský. Ve skutečnosti to tak být nemusí. Ve městech bývá často pestřejší nabídka kvetoucích rostlin a používá se tam méně zemědělských postřiků než na intenzivně obdělávaných polích.

Po letech u včel – dokážou vás ještě něčím překvapit?

Rozhodně ano. Asi nejvíc mě dodnes fascinuje jejich neuvěřitelná chuť žít. Nejen to, že pracují do zemdlení už od útlého věku, ale hlavně to, jak se snaží zachránit svůj úl i ve zdánlivě beznadějných situacích.

Když například včelstvo náhle přijde o královnu a nemá možnost vychovat novou, může se stát, že se jedna z dělnic začne intenzivně krmit mateří kašičkou a pokusí se převzít její roli. Skutečnou královnou se ale stát nemůže – nebyla oplozena, a proto může klást pouze neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou jen trubci.

Přesto mě fascinuje právě ta snaha nevzdat se. Ta včela si neřekne: „Na to kašlu.“ Naopak dělá všechno, co je v jejích silách, i když jsou šance minimální. Do poslední chvíle se snaží.

Opravdu v Česku ubývá včel, jak často slýcháme?

Je to trochu zavádějící. Jsou oblasti, kde se během jednoho roku sejde hned několik nepříznivých okolností a část včelstev skutečně zahyne. Právě o takových případech se pak nejčastěji píše. V Česku ale včel dramaticky neubývá. Díky velkému počtu aktivních včelařů patříme naopak k nejzavčelenějším zemím v Evropě. Ubývá však zdravých a silných včelstev, která by dlouhodobě zvládla fungovat bez intenzivní péče člověka.
 

Když se dnes podíváte na českou krajinu očima včelaře, co vidíte?

Vidím hlavně to, že jí ubývá pestrost. Chybí rozkvetlé louky, remízky, ovocné sady i rozmanité rostliny, které včelám dříve poskytovaly potravu po většinu sezóny. Na mnoha místech je nahradily rozsáhlé monokultury, a včely tak často obtížně hledají dostatek nektaru a pylu.

Pomoci přitom může každý z nás. Stačí na zahradě nebo balkoně vysadit rostliny, které kvetou v různých obdobích roku, nebo nechat část trávníku rozkvést. I taková drobnost může mít pro včely velký význam.

Nakolik jsou dnešní problémy včel důsledkem lidské činnosti?

Více, než si většina lidí uvědomuje. Často si ani neuvědomujeme, že za problémy, které na první pohled vypadají jako čistě přírodní, stojí nepřímo člověk.

Typickým příkladem je roztoč Varroa destructor neboli kleštík včelí. Oslabuje včely, přenáší nebezpečné viry a bez včasné léčby dokáže během jediné sezóny zničit celé včelstvo.

Jenže ani jeho šíření není náhoda. Změnili jsme krajinu a tím odstartovali řadu změn, se kterými se včely musí vyrovnávat. Dřív na přizpůsobení měly tisíce let, dnes jen pár desetiletí.

Na druhou stranu věřím, že právě lidé mohou být i součástí řešení. Stačí vysazovat medonosné rostliny, podporovat pestřejší krajinu nebo nechat část zahrady rozkvést. I drobné změny mají pro včely velký význam.
 

V knize Včelí úl přibližujete složitý svět včel dětem. Co bylo při tvorbě nejtěžší?

Nic. Psát tu knihu mě bavilo od první do poslední stránky. Jediné, čeho jsem se trochu bál, bylo, že do ní zapomenu dát všechno důležité, zajímavé a zábavné, co o včelách vím. Doufám, že se to nestalo.

Co byste si přál, aby si děti po přečtení knihy odnesly?

Asi by se čekalo, že řeknu „lásku ke včelám“, ale víc se mi líbí představa, že si každý v knize najde něco svého. Máme v ní neohroženou myšku Ryšku, lenivého trubce Bonifáce, nepříjemnou sýkoru Potvoru i královnu Toničku, která se vůbec nechce stát královnou. Někdo se inspiruje tím, jak včely překonávají překážky, jiného zaujme jejich vztah k člověku a krajině. Pokud kniha neskončí jen na polici mezi naučnými knihami, ale probudí v dětech zvědavost a chuť přemýšlet, budu šťastný.
 

Kdyby včely uměly lidem něco vzkázat, co myslíte, že by nám řekly?

Tak třeba dělnice Máňa z knihy by určitě řekla: „A to by vás zabilo, sousede, kdybyste ten trávník posekali až za dvě neděle?“