Přáli jsme si, aby se naše tvorba dětem líbila. Její dosah nás ale hodně překvapil, říká Karolina Neuvirthová

Ve třiadvaceti jste získala Thálii. Došlo vám tehdy vůbec, jak velký úspěch to je?

Asi úplně ne. Měla jsem hlavně obrovskou radost a zároveň pocit, že se toho musím ještě hodně naučit. Až s odstupem mi došlo, jak významná taková cena je a jaké možnosti může otevřít. Nikdy jsem ji ale nevnímala jako okamžik, kdy bych si mohla říct, že mám splněno. Spíš mě motivovala pracovat dál.

Sport i divadlo vyžadují pořádnou disciplínu. Učila jste se jí doma, nebo jste si ji musela postupně osvojit sama?

Určitě jsem si hodně odnesla z domova. Když vyrůstáte v hokejové rodině, vidíte, kolik práce je za každým výsledkem – tréninky, brzké vstávání, pravidelnost i zodpovědnost. To pro mě bylo úplně přirozené. V divadle a později při vedení vlastního projektu jsem se ale musela naučit jiný druh disciplíny: být připravená, dodržovat termíny, řešit spoustu věcí najednou, a přitom zůstat kreativní. A s dětmi se člověk naučí organizovat čas ještě o něco lépe.

Co vás na vystupování těší i po letech stejně jako na začátku?

Pořád je to hlavně kontakt s publikem. Každý koncert je trochu jiný, i když hrajete stejný program. Děti navíc reagují velmi bezprostředně. Když je něco zaujme, hned to vidíte. Zpívají, tancují, smějí se, někdy na vás pokřikují z publika. Právě tahle energie mě na vystupování těší dodnes.

A co naopak z hlediště vypadá mnohem snadněji, než jaké to ve skutečnosti je?

Asi všechno, co samotnému vystoupení předchází. Divák vidí hodinu na pódiu, ale za ní jsou zkoušky, technika, přejezdy, přípravy, kostýmy, organizace a často i řešení věcí na poslední chvíli. Ideální je, když z toho nic nepozná a má pocit, že je všechno jednoduché a přirozené. Právě vytvořit takový dojem ale bývá nejtěžší.

Jaké byly začátky projektu Karol a Kvído?

Myšlenku na vlastní tvorbu pro děti jsem v hlavě měla už nějakou dobu a docela přesně jsem věděla, jak by měla vypadat. Nechtěla jsem ji ale připravovat sama, potřebovala jsem kolem sebe lidi, kterým věřím. Oslovila jsem proto kamarády z konzervatoře a hudební branže a společně jsme začali pracovat na textech, hudbě i vizuální podobě. Od začátku jsem nejúžeji spolupracovala s Lukášem Viltem, se kterým projekt vedeme dodnes. Chtěli jsme vytvořit hudebně-vzdělávací projekt, který děti skutečně zaujme.

Vzpomenete si na chvíli, kdy vám došlo, že Karol a Kvído oslovují nejen vaše děti, ale že z toho může vzniknout něco mnohem většího?

Na začátku jsme vůbec netušili, kam až se můžeme dostat. Samozřejmě jsme si přáli, aby se naše tvorba dětem líbila, ale její dosah nás překvapil. Postupně jsme potkávali děti, které uměly celé písničky, znaly všechny postavy a těšily se na koncerty. Tehdy mi začalo docházet, že už nejde jen o něco, co vzniklo doma pro naše děti, ale že si ke Karol a Kvídovi našlo cestu mnoho dalších rodin.

Dnes už Karol a Kvído oslovují děti na internetu i na koncertech. Dokážete přiblížit, kolik malých posluchačů si za tu dobu našli?

Ročně odehrajeme kolem 110 koncertů po celé republice. Na YouTube máme přes 260 milionů zhlédnutí a podle statistik si nás každý měsíc pustí přibližně 400 tisíc lidí. Další nás poslouchají na Spotify a jiných platformách, takže celkový počet se vlastně ani nedá spočítat. Na koncertech ale vidíme, co ta čísla znamenají. Když je před námi plné hlediště dětí a rodičů, kteří zpívají s námi, je to ta největší odměna.

Co je na tvorbě pro děti nejtěžší?

Děti jsou velmi upřímné publikum. Když je něco nebaví, poznáte to rychle. Nestačí proto vytvořit hezkou písničku nebo barevný klip. Musí tam být nápad, tempo a něco, co je zaujme. Současně se je snažíme nepodceňovat. Jsou mnohem vnímavější, než si někdy dospělí myslí, a proto chceme, aby naše tvorba byla nejen zábavná, ale také jim něco předala.

Jak se vám daří skloubit vystupování, vlastní projekt a rodinu?

Někdy dobře a někdy je to samozřejmě náročnější. Nechci tvrdit, že mám všechno dokonale vybalancované, protože to bych si vymýšlela. Hodně mi pomáhá tým i rodina. U nás se navíc práce s rodinným životem přirozeně prolíná a děti jsou součástí toho, co děláme. Asi nemá smysl snažit se o dokonalou rovnováhu. Pro mě je důležité, abych měla dost času na práci i na rodinu.

Karol a Kvído teď míří také do knihy. Co se dá v příběhu rozehrát jinak než v písničce nebo na jevišti?

Na knížce Karol a Kvído mě baví hlavně to, že v ní můžeme písničky a jejich témata rozvinout mnohem víc. Dostaly vlastní příběhy a kolem sebe celý malý svět. Každá dvojstrana má jedno hlavní téma a jednu píseň, ale děti na ní mohou postupně objevovat i spoustu dalších drobností. Chtěli jsme, aby se ke knížce vracely a pokaždé v ní našly něco nového.

Co byste si přála, aby si děti a jejich rodiče po přečtení nebo poslechnutí knihy řekli?

Hlavně bych byla ráda, kdyby děti knížka zaujala a chtěly se k ní vracet. Na Kouzelném čtení se mi líbí, že si s knížkou může dítě hrát samo, ale zároveň se u ní může sejít celá rodina. Můžou společně poslouchat písničky, procházet příběhy a pokaždé objevit něco nového. Pokud si děti užijí příběhy i hudbu a rodiče budou mít pocit, že spolu strávili hezký čas, bude to přesně to, co jsme si přáli.