Jako kluk se občas styděl za svou mámu. Dnes ji považuje za svou největší inspiraci. Rozhovor o dětství, rodičovství, radosti z pohybu i odvaze jít vlastní cestou.
Mám pocit, že mě vlastně nikdy v ničem nebrzdili. A zároveň si dneska říkám, že spoustu věcí by dnešní rodiče možná řešili úplně jinak.
Vyrůstal jsem na vesnici. U domu jsme měli velkou zahradu se vzrostlými jasany a javory a s bráchou i kamarády jsme po nich lezli až do korun. Stavěli jsme různé lanové věci, pořád jsme byli venku a vymýšleli si vlastní hry. Myslím, že nám rodiče dali fakt obrovskou svobodu. Nechávali nás, ať se zabavíme sami. Zpětně si říkám, že mi právě tohle dětství dalo strašně moc. Byl jsem pořád venku, pořád jsme něco vymýšleli a objevovali.
Asi jo, ale nepamatuju si, že by nás nějak výrazně omezovali. A vlastně jsme měli i štěstí. V rodině jsme neměli skoro žádná vážná zranění. Jedinou zlomeninu měl brácha, tu mu nešťastnou náhodou způsobila ségra. Dokonce nám při sportovních prohlídkách říkali, že máme nadprůměrnou hustotu kostí. Takže jsme byli asi trochu odolnější než ostatní. Otázka je, co by se dělo, kdybychom měli úplně normální kosti. (smích)
Ke sportu určitě ne. K pohybu už vůbec ne. Ve škole to bylo horší. Tam mě občas dokopat museli, protože jsem rozhodně nebyl zrovna ukázněný student.
Je to tak. Do té doby jsem žádný sport pravidelně nedělal. Miloval jsem tělocvik a všechno, kde se člověk mohl hýbat, ale nic systematického. Brácha tehdy dělal atletiku, ale už ho nebavilo, jak moc se všechno začínalo točit kolem výkonu. Pak jsme v televizi viděli vodní slalom. Strašně se nám to líbilo. Šli jsme to zkusit a už jsme tam zůstali.
Právě že vůbec. Já jsem do dneška strašně špatný plavec. Kdyby mi někdo řekl, ať uplavu sto metrů kraulem, tak to prostě nedám.
Je to tak. (smích) Spoustu lidí překvapí, že na divoké vodě nejde ani tak o to, jak dobře umíte plavat. Tam potřebujete úplně jiné dovednosti.
Bála. Každá máma se bojí o svoje děti. A je to úplně přirozené. Zároveň ale viděla, jak moc nás to baví. Že jsme kolem sebe měli skvělou partu lidí a že nám ten sport strašně moc dává. Myslím, že nám nechtěla bránit v něčem, co nás tak naplňovalo.
Zůstal pod vodou asi dvacet minut, byl v klinické smrti a pět dní ležel v kómatu. Doktoři mu tehdy moc šancí nedávali. Máma to celé prožívala po svém. Pět dní od něj skoro neodešla. A když se brácha konečně probral, jedna z prvních věcí, co řekl, byla, že by chtěl zase na vodu.
Jo. Za pár týdnů. Tu nehodu si vůbec nepamatoval. Byla to nešťastná náhoda na provizorně tekoucím kanále. Loď se zaklínila o beton a byla to strašná shoda okolností.
Vůbec ne. Já jsem vodní slalom strašně dlouho dělal hlavně proto, že mě bavil. Jasně, když jsem závodil, chtěl jsem vyhrávat, byl jsem soutěživý. Ale nikdy jsem neměl v hlavě, že jednou musím být olympionik.
Na střední jsem studoval stavební průmyslovku. Zatímco ostatní odjížděli na soustředění, já seděl doma nad rýsováním a doháněl školu. Dneska jsem za to vlastně rád. Prožil jsem úplně normální dospívání. Nejen mezi sportovci, ale i mezi spolužáky.
Až kolem devatenácti jsem si poprvé řekl, že by mě sport možná mohl živit. Vyhrál jsem svůj první závod Světového poháru, porazil tehdejšího mistra světa i olympijského vítěze a říkal si: „Tak možná bych to mohl zkusit naplno.“
A vlastně až tehdy jsem začal přemýšlet o olympiádě.
Já se vlastně nejvíc vracím k tomu, jak to dělali moji rodiče. A hrozně blízký je mi norský přístup ke sportu. V Norsku mají už desítky let systém, který říká, že každé dítě má právo sportovat. Do dvanácti let se neřeší výsledky ani pořadí a děti nesoutěží o medaile. Sport si mají hlavně užít.
Tím, že děti můžou vyzkoušet spoustu různých sportů. Když chtějí změnit oddíl nebo začít dělat něco jiného, můžou. Mám pocit, že u nás je to často obráceně. Přijde dítě do oddílu a hned slyší: „Když už jsi tady, musíš chodit čtyřikrát týdně, jinak to nemá smysl.“
Možná že ten norský systém nevychová tolik olympijských vítězů. Ale vychovává zdravou společnost. A to je pro mě mnohem důležitější.
Jednoznačně to druhé. Já bych mnohem radši měl dítě, které se celý život bude rádo hýbat, než dítě, které bude ve dvanácti vrcholový sportovec a ve dvaceti se sportem skončí.
Chtěl bych, aby moje děti uměly lyžovat, jezdit na kole, plavat, zahrát si fotbal. Aby se prostě nebály pohybu a měly ho rády. Ne aby od šesti let žily jedním sportem.
Když pak cestuju po Austrálii, Novém Zélandu nebo Kanadě, vidím, že tam se děti hýbou každý den. Jejich školní systém je k tomu přirozeně vede a pohyb je součástí běžného dne. U nás mají děti někdy dvě hodiny tělocviku týdně. To je strašně málo.
Myslím, že ho cítíme skoro všichni. Ale zároveň si myslím, že si ho z velké části vytváříme sami. Máme pocit, že nás někdo pořád hodnotí. Jestli je naše dítě dost šikovné, dost chytré nebo dost napřed.
Přitom je to pořád jenom dítě. Jestli umí v šesti letech číst celé věty? Fajn. Ale k čemu mu to vlastně v šesti letech je? Aby si přečetlo složení mléka na krabici? Každé dítě dozrává jinak. Stejně jako ve sportu. Některé věci prostě nejdou uspěchat.
Asi hodně od mojí mámy. Když jsem byl malý, vlastně jsem se za ni občas styděl. Byla jiná než rodiče ostatních spolužáků. Vystřídala spoustu různých prací, jednu dobu třeba pracovala v kravíně. Nikdy moc neřešila, co si kdo myslí, a pořád někomu pomáhala.
Já tehdy chodil do třídy, kde měli spolužáci značkové oblečení a byli z města, takže jsem si vedle nich připadal trochu jiný. Dneska je to přesně naopak. Moje máma je pro mě obrovská inspirace. Vždycky šla svojí cestou a vůbec neřešila, jestli se tím někomu zavděčí.
Tím, že se nebála být jiná. Dneska má spousta z nás pocit, že musíme pořád něco stíhat, víc pracovat a víc vydělávat. A já to znám taky – občas si říkám, jestli nedělám málo, přitom bych třeba jen chtěl mít víc času na děti nebo na rodinu. A právě moje máma mi ukazuje, že vždycky existuje i jiná cesta.
Ale přitom je to podle mě strašně cenné. Odlišnost je dneska strašně vzácná.
(smích) Jo. Nedávno mi děti navlékly korále a daly mi je na krk. Pak jsme jeli do města a já jsem si je prostě nechal.
Dcera mi říká: „Tati, sundej si je. Budou se ti lidi smát.“
Tak jsem se jí zeptal: „A proč by se mi měli smát?“
A ona říká: „Protože takový korále kluci nenosí.“
Řekl jsem jí: „Vždyť spousta kluků nosí dlouhý vlasy. Každej může vypadat jinak.“
A hlavně jsem byl prostě strašně rád, že mi je vyrobila. Tak proč bych si je sundával? Děti se stejně nejvíc učí podle toho, co děláme. Ne podle toho, co říkáme.
Text: Viola Černodrinská Foto: archiv Vavřince Hradilka
