Kdy dítěti pomoci a kdy raději ustoupit o krok zpět? Zjistěte, jak ho v běžných situacích vést k samostatnosti a proč jsou drobné chyby a neúspěchy pro jeho zdravé sebevědomí tak důležité. Podpora samostatnosti u dětí začíná často právě v obyčejných chvílích, kdy jim dáme prostor zkusit to po svém.
Chceme dětem usnadnit život, a tak za ně někdy vyřešíme i to, s čím by si poradily samy. Jenže právě drobné překážky jim dávají zkušenost, kterou žádná rodičovská pochvala nenahradí. Díky nim děti zjišťují, že se mohou spolehnout samy na sebe. A právě z těchto malých zkušeností postupně roste samostatnost dětí i jejich sebedůvěra.
Zapnout bundu. Objednat si v restauraci. Zeptat se paní učitelky, čemu nerozumějí. Nebo se domluvit s kamarádem, který jim vzal hračku. Pro dospělého maličkosti, pro dítě důležitý trénink samostatnosti. Výchova dětí k samostatnosti se často odehrává právě v takových každodenních situacích.
Přesto někdy zasáhneme dřív, než vůbec dostane šanci situaci zvládnout. Protože spěcháme. Protože nechceme sledovat, jak tápe. A někdy také proto, že jeho nejistotu sami snášíme hůř než dítě samotné.
Většinou to myslíme dobře. Nechceme, aby dítě udělalo chybu, něco pokazilo nebo se cítilo nepříjemně. Jenže když mu pokaždé uhladíme cestu, můžeme mu tak, aniž bychom chtěli, předat vlastně úplně jiné sdělení: „Sám si s tím asi neporadíš.“ Pokud přemýšlíme, jak vychovat sebevědomé dítě, někdy pomůže méně zasahovat a více důvěřovat tomu, že to zvládne.
Psychoterapeutka Petra Jonášová upozorňuje, že rodiče někdy zaměňují samostatnost za šikovnost. Dítě může mít dobré známky, zvládat kroužky a působit velmi schopně, ale přitom čekat, že běžné problémy za něj vyřeší dospělý. Skutečná samostatnost totiž znamená také rozhodovat se, nést přiměřenou odpovědnost a umět si říct o pomoc, když je opravdu potřeba. Sebedůvěra u dětí tak nevzniká jen pochvalou, ale hlavně zkušeností, že si s něčím dokážou poradit.
Souvislost mezi příliš kontrolujícím rodičovstvím a horší schopností dětí regulovat vlastní emoce a chování ukázal i výzkum zveřejněný Americkou psychologickou asociací. Děti, jejichž rodiče příliš často zasahovali a rozhodovali za ně, později hůře zvládaly náročné situace i vlastní frustraci. Když totiž dítěti nedáme příležitost potýkat se s přiměřenými obtížemi, nemůže si postupně osvojit strategie, jak je zvládat. I proto je důležité podporovat samostatnost u dětí postupně a přiměřeně jejich věku.
Nechat dítě něco zvládnout neznamená hodit ho do vody a odejít. Můžeme zůstat nablízku, dodat mu klid nebo poradit první krok. Rozdíl je v tom, zda dítě podpoříme, nebo úkol rovnou převezmeme. Rodičovská pomoc by měla dítě posílit, ne mu vzít možnost hledat vlastní řešení.
Začít můžeme opravdu u maličkostí a běžných situací. Když tříleté dítě vylije vodu, zvládne si dojít pro hadřík a stůl utřít – možná ne dokonale, ale samo. Někdy stačí místo hotového řešení položit otázku: „Jak bys tohle vyřešil/a sám/sama?“ Jindy můžeme nabídnout dvě možnosti nebo říct: „Jsem tady, kdybys mě potřeboval/a.“ A potom vydržet těch několik nepohodlných vteřin, během kterých dítě přemýšlí, zkouší a možná se i trochu vzteká. Právě takové chvíle pomáhají dítěti zažít, že zvládne věci samo.
Podle profesorky psychologie Lenky Šulové z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy děti potřebují vědět, že chyby a neúspěchy jsou přirozenou součástí života. Pomáhá, když před nimi neskrýváme ani vlastní přešlapy a ukážeme jim, že jedna chyba nevypovídá nic o jejich hodnotě. Děti a neúspěch k sobě jednoduše patří – právě díky chybám se učí zkoušet věci znovu a nevzdávat se hned napoprvé.
Samozřejmě záleží na věku, povaze i schopnostech konkrétního dítěte. Co jedno zvládne v pěti letech, může být pro jiné náročné ještě v sedmi. Cílem není dítě tlačit ani ho nechat samotné v situaci, která je nad jeho síly. Jde spíš o to nebrat mu příležitosti, na které už stačí. Zdravé sebevědomí dětí roste ve chvíli, kdy mají přiměřené výzvy a zároveň jistotu, že v tom nejsou úplně samy.
Možná mu zavazování tkaniček potrvá déle. Možná se bude muset za prodavačkou vrátit, protože zapomnělo pozdravit. A možná se mu něco napoprvé vůbec nepovede. Právě z těchto obyčejných okamžiků ale vyrůstá skutečná sebedůvěra. Ne z toho, že dítěti stále opakujeme, jak je šikovné, ale z jeho vlastní zkušenosti: „Bylo to těžké. A nakonec jsem si poradil/a.“ A to je jedna z nejdůležitějších odpovědí na otázku, jak podporovat samostatnost u dětí v běžném životě.
Díky vlastním zkušenostem získává sebedůvěru, učí se rozhodovat a zjišťuje, že si dokáže poradit i bez okamžité pomoci dospělého. Samostatnost dětí vzniká hlavně tehdy, když dostanou prostor zkoušet přiměřené věci samy.
Když je situace nebezpečná, nad jeho síly nebo si o pomoc samo řekne. I tehdy mu můžeme pouze poradit první krok, místo abychom celý úkol převzali. Cílem není dítě nechat bez podpory, ale nepřebírat za něj vše hned od začátku.
Začněte běžnými maličkostmi. Dítě se může samo oblékat, uklidit rozlitou vodu, prostřít stůl nebo si připravit věci do školky či školy. Podpora samostatnosti u dětí funguje nejlépe po malých, každodenních krocích.
Zkuste se zeptat: „Jak bys to mohl/a vyřešit?“ nebo dítě ujistěte: „Jsem tady, kdybys mě potřeboval/a.“ Dostane prostor hledat vlastní řešení a zároveň ví, že na situaci není samo. Taková komunikace podporuje sebedůvěru u dětí i jejich schopnost rozhodovat se.
Přiměřené chyby a neúspěchy učí dítě zvládat frustraci, hledat jiná řešení a nevzdávat se. Zároveň poznává, že jeden nezdar nic nevypovídá o jeho hodnotě. Chyby pomáhají dětem budovat zdravé sebevědomí a zkušenost, že neúspěch není konec světa.
Text: Viola Černodrinská Foto: Shutterstock
