Některé děti půjčí hračku bez mrknutí oka, jiné se jí nechtějí vzdát ani na minutu. Co za tím stojí a proč je neochota půjčovat v určitém věku úplně normální? Půjčování hraček totiž souvisí s vývojem dítěte, chápáním vlastnictví i tím, jak se děti postupně učí sdílet.
Možná už jste někdy zažili situaci, kdy vaše dítě sedí na pískovišti obklopené hračkami a spokojeně si hraje jen s jednou. Pak ale přijde jiné dítě, sáhne po lopatce, které si dosud nikdo nevšímal, a najednou je zle.
„To je mojeeeeeeee!“
A celé to vypadá, jako by nešlo o plastovou lopatku za pár korun, ale o rodinné stříbro.
A je úplně jedno, že ještě před chvílí ležela opuštěná v písku.
Z pohledu dospělého to často nedává moc smysl. Vždyť je to jen hračka. Pro malé dítě ale nejde jen o bagr nebo lopatku. Mezi druhým a třetím rokem života děti začínají objevovat kouzlo slova „moje“. A někdy ho používají opravdu často. Právě v tomhle období se ve vývoji dítěte začíná víc objevovat vnímání vlastnictví.
Dobrá zpráva je, že podobné situace zažívá většina rodičů. A ještě lepší zpráva? Neochota půjčovat v tomto věku obvykle neznamená, že dítěti chybí empatie nebo že z něj vyroste sobec. Podle vývojových psychologů jde o běžnou součást vývoje. Když tedy dítě nechce půjčovat hračky, nemusí to hned znamenat problém v chování.
Oblíbený plyšák, autíčko nebo lopatka mají pro dítě často mnohem větší význam než jen hodnotu obyčejné hračky. Právě proto může být sdílení hraček pro některé děti mnohem náročnější, než si dospělí představují.
Vývojoví psychologové vysvětlují, že právě v tomto období děti postupně zjišťují, co znamená, že něco patří jim a něco někomu jinému. Učí se chápat rozdíl mezi „moje“, „tvoje“ a „naše“.
Zajímavé navíc je, že děti, které lépe chápou vlastnictví, bývají často ochotnější sdílet. Cesta ke sdílení tak nevede přes to, že dítě přestane říkat „to je moje“, ale paradoxně přes to, že nejdřív dobře pochopí, co slovo „moje“ znamená. Až potom pro něj může být půjčování hraček bezpečnější a srozumitelnější.
Překvapivé je, že děti dokážou vnímat nespravedlnost mnohem dřív, než by člověk čekal. Některé studie naznačují, že už batolata kolem 15 měsíců zpozorní, když jeden člověk dostane víc než druhý.
To ale ještě neznamená, že bez mrknutí oka půjčí své nejoblíbenější autíčko kamarádovi.
Schopnost poznat, co je fér, a ochota vzdát se něčeho vlastního jsou totiž dvě různé věci. Dítě může dobře vědět, že by se mělo střídat, ale zároveň pro něj může být velmi těžké pustit z ruky něco, na čem mu opravdu záleží. Férovost u dětí a ochota sdílet vlastní věci se proto nemusí vyvíjet úplně stejným tempem.
Možná i proto děti tak rychle poznají, když někdo dostane větší sušenku. Ale půjčit vlastní lopatku? To už je úplně jiná disciplína.
Když pozorujete děti na hřišti, rozdíly bývají nepřehlédnutelné. Jedno rozdává hračky na všechny strany, druhé si je pečlivě hlídá. Čím to je?
Stejně jako jsou některé děti odvážnější nebo opatrnější, liší se i v tom, jak snadno sdílejí své věci. Není proto překvapivé, že některé dítě nechce sdílet téměř nic, zatímco jiné půjčuje hračky bez většího váhání. Roli hraje temperament, zkušenosti i prostředí, ve kterém vyrůstají. Sdílení u dětí je dovednost, která se rozvíjí postupně a u každého dítěte trochu jinak.
Svůj vliv mají také dovednosti, které se děti teprve učí – třeba schopnost počkat, až na ně přijde řada, nebo vcítit se do druhých. A protože se tyto schopnosti během předškolního věku rychle rozvíjejí, může být rozdíl mezi dvěma stejně starými dětmi překvapivě velký. Předškolní děti se teprve učí střídat, domlouvat a řešit malé konflikty kolem hraček.
Svoji roli mohou hrát i sourozenci. Ne že by byly děti s bratrem nebo sestrou automaticky štědřejší, ale mají víc příležitostí trénovat střídání a vyjednávání.
Z pohledu dospělého to často vypadá jako maličkost. Vždyť je to jen lopatka. Jenže pro dítě může mít podobnou hodnotu jako pro vás notebook, na kterém právě pracujete.
Představte si, že jste ponoření do práce a někdo vám řekne: „Půjč ho támhle tomu pánovi. On si s ním chce taky chvíli hrát.“
Pán vedle vás začne protestovat, že ho chce hned. Možná se dokonce rozpláče. A člověk, který vám řekl, že máte notebook půjčit, se začne tvářit nespokojeně, když váháte.
Najednou už ta lopatka nevypadá tak bezvýznamně, co myslíte?
To samozřejmě neznamená, že se děti nemají učit sdílet. Jen je dobré pamatovat na to, že tato dovednost dozrává postupně. Schopnost půjčovat hračky a respektovat potřeby druhých se vyvíjí s věkem a zkušenostmi. Když dítě nechce půjčit hračku hned, často pomůže klid, čas a jasná dohoda. Co může pomoci?
A ještě jedna uklidňující zpráva: výzkumy ukazují, že malé děti dokážou být překvapivě štědré. Když mají pocit bezpečí a možnost rozhodnout se samy, často se o věci podělí mnohem ochotněji, než bychom čekali. Učení sdílení tak nemusí stát na nátlaku, ale spíš na bezpečí, trpělivosti a dobrém příkladu.
Ano. Zejména mezi druhým a třetím rokem života jde o běžnou součást vývoje a samo o sobě to neznamená sobectví. Půjčování hraček je dovednost, která u malých dětí dozrává postupně.
Základy chápání vlastnictví se objevují už kolem druhého roku života. Děti začínají rozlišovat mezi „moje“, „tvoje“ a „naše“. Právě chápání vlastnictví je důležitou součástí vývoje dítěte.
Roli hraje temperament, zkušenosti i sociální dovednosti. Některé děti potřebují víc času, aby se cítily bezpečně, jiné se do nových situací vrhají po hlavě. Ochota sdílet hračky proto může být u stejně starých dětí velmi rozdílná.
Pomáhá jít příkladem, podporovat střídání a dát dítěti čas. Schopnost sdílet se rozvíjí postupně. Dítě se učí půjčovat hračky nejlépe v klidných situacích, kdy má pocit bezpečí.
Děti se teprve učí chápat vlastnictví a některé předměty pro ně mají velkou citovou hodnotu. Proto pro ně sdílení hraček někdy může být mnohem těžší, než dospělým připadá.
Nenuťte ho k okamžitému sdílení. Často pomůže dát mu čas dohrát si hru, nabídnout střídání nebo společné hraní. Důležité je dítě učit sdílet postupně, bez zbytečného nátlaku.
Text: Viola Černodrinská Foto: Shutterstock
