Některé dětské hádky mohou dospělým připadat úsměvné. Jenže pro děti jsou otázky typu „proč on může a já ne“ nebo „kdo dostal víc“ opravdu důležité. Vnímání spravedlnosti se totiž objevuje už velmi brzy. Jak děti chápou férovost a jak s tím doma pracovat?
„To není fér!“
Věta, kterou rodiče malých dětí slýchají téměř denně. Někdy kvůli většímu kusu koláče, jindy proto, že sourozenec může být déle vzhůru nebo dostal jinou barvu hrnku. Dospělým to může znít trochu úsměvně. Vážně se právě teď hroutí svět kvůli většímu kusu koláče? Jenže dětský mozek v tu chvíli často neřeší samotný koláč, ale něco mnohem většího. Snaží se pochopit, jestli pravidla platí pro všechny stejně a jak vlastně funguje spravedlnost mezi lidmi.
Vývojoví psychologové zjistili, že smysl pro spravedlnost se objevuje už velmi brzy. Některé studie naznačují, že i malé děti poznají, když někdo rozděluje věci fér – a umí na to dost jasně reagovat. Zajímavý je třeba výzkum Washingtonské univerzity, kterého se účastnila miminka ve věku 15 měsíců. Vědci během experimentu ukazovali krátké scénky, ve kterých jedna osoba rozdělovala sušenky nebo mléko mezi dvě další děti. Někdy dostaly obě děti stejně, jindy jedno z nich výrazně víc. A právě ve chvíli, kdy rozdělení nebylo spravedlivé, miminka zbystřila a sledovala situaci déle. Psychologové proto předpokládají, že už takto malé děti dokážou vnímat, když situace není fér. Vnímání spravedlnosti u dětí je tedy přirozenou součástí jejich vývoje.
Malé děti většinou vnímají spravedlnost docela jednoduše: každý by měl dostat stejně. Stejný počet bonbonů, stejně dlouhou pohádku nebo stejně velký kus dortu. Až později začínají chápat, že férovost někdy neznamená úplně stejné podmínky pro všechny. Že mladší sourozenec potřebuje pomoct. Že někdo chodí spát dřív. Nebo že nemocný člověk vyžaduje víc péče.
Schopnost podívat se na situaci očima druhých se totiž vyvíjí postupně. Když tedy dítě opakuje „to není fér“, nemusí jít jen o rozmazlenost nebo vzdor. Často se teprve učí chápat, že spravedlnost a úplná rovnost nejsou vždycky totéž. Právě tady se děti učí rozdíl mezi tím, co je stejné, a tím, co je opravdu férové.
Protože děti většinou nemluví jen o pravidlech. Za větou „to není fér“ často stojí i potřeba ujistit se, že jsou stejně důležité a vnímané jako ostatní. Spravedlnost u dětí se často pojí s emocemi, vztahem k sourozencům a pocitem bezpečí.
Proto většinou moc nefunguje dítě hned přesvědčovat, že „o nic nejde“. Pro něj ta situace důležitá opravdu je. Často pomůže mnohem víc nejdřív dát najevo, že chápeme, proč ho to zasáhlo. Třeba jen jednoduché:
„Jo, tohle tě asi naštvalo.“
„Ty sis přál stejné.“
„Rozumím, že ti to nepřipadá fér.“
Neznamená to dítěti automaticky ustoupit. Jen mu tím dáváme najevo, že jeho pocity nejsou zbytečné nebo k smíchu. Když dítěti pomůžeme pojmenovat emoce, snáz potom přijme i vysvětlení pravidel.
Ano. A často úplně nenápadně – třeba při hraní.
Právě u her děti řeší střídání, pravidla, čekání na tah nebo to, že někdy prostě nevyhrají. Učí se, že jednou se daří jim a jindy někomu jinému. Hry pro děti tak přirozeně pomáhají rozvíjet trpělivost, spolupráci i pochopení pravidel.
Fajn jsou hlavně hry, u kterých děti nesoupeří jen proti sobě, ale musí něco vyřešit společně. I obyčejná deskovka totiž někdy naučí o férovosti víc než dlouhé vysvětlování.
U menších dětí dobře fungují třeba jednoduché rodinné hry pro děti nebo některé hry z řady Kvído, kde se děti přirozeně učí střídat, dodržovat pravidla a zvládat i to, že ne všechno vyjde přesně podle jejich představ. Právě společné hraní je jednoduchý způsob, jak učit děti spravedlnosti v běžných situacích.
A někdy pomůže i maličkost – třeba když děti mohou o pravidlech aspoň trochu rozhodovat spolu s námi. Mívají pak mnohem menší potřebu bojovat proti nim. Když se na pravidlech podílejí, lépe chápou, proč existují a proč mají platit pro všechny.
Děti velmi citlivě vnímají, kdo dostal víc, komu se něco dovolilo nebo jestli pravidla platí pro všechny stejně. Je to běžná součást vývoje. Spravedlnost u dětí často souvisí s pocitem, že jsou viděné a brané vážně.
Většinou ne. Malé děti ještě neumí dobře chápat, že férové nemusí vždy znamenat úplně stejné pro všechny. Často se teprve učí rozlišovat rovnost, pravidla a skutečnou férovost.
Často pomůže nejdřív uznat emoci místo rychlého vysvětlování. Třeba jednoduché: „Rozumím, že tě to naštvalo.“ Teprve potom má smysl dítěti vysvětlit pravidla nebo důvod rozhodnutí.
Velkou roli hrají běžné každodenní situace – střídání, domlouvání nebo společná pravidla doma. Dobře fungují i deskové a rodinné hry. Děti se spravedlnosti učí nejlépe ve chvílích, kdy si ji mohou samy vyzkoušet.
Například jednoduché hry z řady Kvído, při kterých se děti učí čekat na tah, dodržovat pravidla nebo zvládat prohru i spolupráci. Vhodné jsou hlavně hry pro děti, které podporují férovost, střídání a společné řešení úkolů.
Text: Viola Černodrinská Foto: Shutterstock
