Empatie u dětí není samozřejmost. Dobrá zpráva ale je, že ji můžete ovlivnit víc, než si myslíte – často v úplně obyčejných situacích.
Někdy vás děti překvapí. Podají kapesník kamarádovi, který pláče, obejmou mladšího sourozence. A jindy? Bez váhání mu vytrhnou hračku z ruky, a ještě se u toho tváří, že je všechno v pořádku.
Současné výzkumy ukazují, že obojí. Děti přicházejí na svět s určitou citlivostí k emocím druhých – už novorozenci například reagují na pláč jiného dítěte. Tenhle základ ale není hotová dovednost. Spíš výchozí bod, ze kterého se empatie postupně rozvíjí podle toho, co dítě zažívá, v jakých vztazích vyrůstá a jak se s ním o emocích mluví. Právě proto má smysl vědomě podporovat emoční vývoj dětí už od malička.
Pojem „empatie“ se často zjednodušuje na to, že dítě „umí být hodné“. Jenže ve skutečnosti se za tím skrývá mnohem víc. Empatie je schopnost vnímat, co prožívá druhý – jeho emoce, potřeby i pohled na situaci. Neznamená to nutně souhlasit, ale spíš dokázat pochopit, co se děje na druhé straně.
Děti, které tohle postupně zvládají, mají lepší vztahy, snáz zvládají konflikty a často se cítí jistěji i v situacích, které jsou plné emocí. Rozvoj empatie u dětí tak pomáhá nejen ve vztazích s kamarády, ale i doma nebo ve škole.
Empatie se navíc s věkem prohlubuje – děti postupně chápou i složitější emoce a situace, které nejsou na první pohled vidět. Není to tedy něco, co je dané jednou provždy, ale dovednost, která se postupně rozvíjí.
Úplně „bez empatie“ je jen málokdo. Většina lidí má alespoň základní schopnost vnímat emoce druhých. Lišíme se ale v tom, jak silně ji prožíváme a jak s ní umíme pracovat. Empatie navíc není jen jedna věc – zahrnuje jak pochopení toho, co druhý cítí, tak i schopnost na to nějak reagovat.
Jsou ale situace, kdy je empatie oslabená. U některých poruch osobnosti může člověk dobře rozumět tomu, co druhý prožívá, ale chybí mu schopnost „cítit s ním“. U poruch autistického spektra to bývá často naopak – emoce druhých mohou prožívat silně, ale je pro ně náročnější pochopit, co si druzí myslí nebo proč se chovají určitým způsobem. To ale neznamená, že by empatie úplně chyběla.
Důležité je, že empatie není pevně daná. Dá se rozvíjet – hlavně skrze vztahy, zkušenosti a způsob, jakým se o emocích mluví. Každodenní rozhovory o pocitech proto mohou mít větší význam, než se na první pohled zdá.
Možná vás napadá, jak mluvit s dětmi o emocích, aby to nebylo křečovité. Dobrá zpráva je, že žádné „správné věty“ neexistují.
Mnohem víc funguje obyčejnost. Mluvit o tom, co prožíváte vy, přiznat chybu a ptát se místo rychlého vysvětlování. Dítě tím získává prostor přemýšlet – a právě v tom se empatie rozvíjí nejvíc.
Empatie se učí v úplně běžných situacích, nemusíte nic speciálně vymýšlet. Rozvoj empatie u dětí často začíná právě u malých každodenních momentů.
Třeba když dítě přijde ze školy naštvané. Často máme tendenci to rychle uklidnit: „To nic není.“ Přitom to jde říct i jinak: „Vypadá to, že tě to fakt naštvalo.“
Dítě se tím učí rozpoznat, co vlastně cítí. A právě to je pro empatii klíčové – bez porozumění vlastním emocím se jen těžko chápe, co prožívají ostatní. Když si dítě dokáže pojmenovat, že je naštvané, smutné nebo zklamané, postupně se učí vnímat podobné pocity i u druhých. Pojmenovávání emocí u dětí je proto jednoduchý, ale velmi důležitý krok.
Podobné je to v konfliktech. Rychlá omluva sice situaci uzavře, ale často nic nevyřeší ani nenaučí. Když se místo toho zeptáte „Jak myslíš, že se teď tvůj kamarád cítí?“, dáváte dítěti šanci podívat se na věc i z druhé strany. A právě tahle schopnost je pro empatii zásadní. Dítě se tak postupně učí řešit konflikty citlivěji a vnímat dopad svého chování na ostatní.
Velkou roli hrají i vztahy v rodině – a nejen mezi dětmi, ale i to, jak spolu komunikujeme my dospělí a jak zacházíme se svými emocemi. Pokud je dlouhodobě skrýváme a nikdy o nich nemluvíme, dítě se v nich nemá šanci zorientovat. Snadno si pak odnese do života pocit, že se o emocích nemluví – nebo že vlastně ani nejsou důležité.
Děti se sourozenci mají zároveň víc příležitostí empatii zkoušet v praxi – při sdílení, hádkách i usmiřování. Dítě tak postupně zjišťuje, že jeho chování může mít dopad i na ostatní. Právě rodinné vztahy jsou proto přirozeným prostorem, kde se děti učí ohleduplnosti, spolupráci i porozumění druhým.
Podobně funguje i hra. Když si děti hrají na role nebo si spolu vyprávíte příběhy, zkouší si představit, co asi cítí někdo jiný. Někdy stačí úplně jednoduchá otázka: „Proč myslíš, že to udělal?“ I takhle nenápadně se empatie rozvíjí. Hry na emoce a společné povídání tak mohou dětem pomoct lépe chápat sebe i ostatní.
A pokud hledáte konkrétní způsob, jak tyhle rozhovory otevřít, dobře fungují třeba konverzační karty Prozraď mi – Pro děti (5–12 let). Jsou postavené na otázkách o emocích, vztazích i běžných situacích, které děti přirozeně rozpovídají – a pomůžou jim lépe pojmenovat, co prožívají. Hodí se jako jednoduchá pomůcka, jak rozvíjet empatii u dětí doma, ve škole i při společném čase s rodiči.
Empatie má svůj základ už od narození – malé děti citlivě reagují na emoce druhých. Zároveň se ale postupně rozvíjí podle toho, co zažívají ve vztazích a běžných situacích. Rozvoj empatie u dětí proto výrazně ovlivňuje prostředí, komunikace i každodenní zkušenosti.
Pomáhá běžná komunikace: pojmenovávat emoce, ptát se, co druhý cítí, důležitý je i vlastní příklad. Dítě se empatii učí hlavně tím, že ji samo zažívá v bezpečných vztazích.
Pomáhá třeba společné čtení a povídání o příbězích, hraní si „na něco“ (třeba na rodinu, školu či doktora) nebo obyčejně strávený čas spolu. Dobře fungují i situace, kdy dítě může někomu pomoct. Vhodné jsou také hry na emoce nebo konverzační karty pro děti.
Jednoduše a otevřeně. Dát dítěti prostor mluvit a zajímat se o to, co prožívá a co by mu pomohlo. Když děti umí pojmenovat vlastní pocity, snáz porozumí i emocím druhých.
Text: Viola Černodrinská Foto: Shutterstock
