To, co dětem říkáme, se zapisuje hluboko. I zdánlivě nevinná věta může ovlivnit, jak samy sebe vnímají. Pojďme se podívat na to, jak s dětmi mluvit s respektem a všímavostí.
Děti vnímají svět mimo jiné i skrze to, co slyší. V každé větě, kterou od nás zaslechnou, se učí, jak o sobě přemýšlet – a jak se dívat na ostatní. Někdy stačí jedno slovo nebo věta, aby se dítě cítilo buď v bezpečí, nebo naopak vyloučené, nechtěné a na okraji.
Inkluzivní jazyk je způsob, jak mluvit tak, aby se nikdo necítil vynechaný. Nepotřebujeme k tomu složitá pravidla ani přehnanou opatrnost. Jde o to, jak běžnými slovy vytváříme prostor, ve kterém spolu žijeme – a ve kterém se každý může cítit přijímaný.
Je to jazyk, který nikoho nevylučuje. Neřeší, jestli má dítě maminku a tatínka, dva tatínky, nebo třeba babičku, která ho vychovává. Nezáleží na tom, jestli se dítě cítí víc jako kluk, holka, nebo někde mezi. Nehodnotí, neškatulkuje. Prostě dává prostor, ve kterém je v pořádku být sám sebou.
V každodenní komunikaci to znamená hlavně to, že přemýšlíme, jak naše slova mohou působit na někoho jiného – zvlášť na dítě, které se na nás dívá jako na autoritu.
„Ona není na sporty,“ řekla babička před návštěvou, když mi bylo šest a zrovna jsem se radovala z toho, že se mi snad poprvé povedl kotrmelec! Dnes běhám maratony a někdy to vážně přeženu – jen abych dokázala babičce i sama sobě, že na to mám. (Eliška, 27)
„Nebreč, jsi chlap,“ říkal mi děda pokaždé, když jsem se rozbrečel. Dnes mám problém vyjádřit emoce. (Radek, 42)
„Takhle se snad dáma nechová,“ říkávala mi máma, třeba když jsem, spokojená po dobrém obědě, olízala talíř. A jak se teda dáma vlastně chová? Nemůže si odkašlat? Říhnout, i když ji bez toho bolí břicho? Nemůže se smát nahlas, hrát si s kluky nebo si ostříhat vlasy nakrátko? A proč? Dnes mi strašně dlouho trvá, než zvládnu jíst před někým jiným než před rodinou, a jídlo si vlastně ani moc neužívám. Pořád je tam ta „dáma“. (Agáta, 36)
To, co dětem opakovaně říkáme, se v nich postupně usazuje jako vnitřní hlas. Podle psychologa Lva Vygotského se jazyk z okolí proměňuje ve vnitřní řeč – tedy způsob, jakým dítě samo se sebou mluví, přemýšlí a hodnotí se. Věty jako „kluci nebrečí“ nebo „ty na to nejsi“ si dítě může začít opakovat samo – a řídit se jimi.
Tomuto procesu se říká internalizace. Slova zvenčí se stávají součástí vnitřního světa dítěte a ovlivňují jeho chování i sebevnímání.
Zároveň tady funguje něco, čemu se odborně říká sebenaplňující se proroctví – fenomén, kdy očekávání okolí utvářejí skutečnost. Pokud rodič nebo učitel dítěti naznačuje, že na něco „nemá“, dítě se tomu přizpůsobí. Ne proto, že by to nezvládlo, ale proto, že tomu samo začne věřit.
Slova tedy dokážou přímo ovlivnit to, kým se dítě stává.
Mluvit inkluzivně neznamená se neustále cenzurovat, ale být vědomý. Uvědomovat si, že to, jak o světě mluvíme, má přímý vliv na to, jak se jednou budou vnímat naše děti – samy se sebou i mezi ostatními.
Místo otázky „Máš holku?“ zkuste „Je někdo, koho máš rád?“ Dítě tím nenutíte zapadnout do nějaké představy, ale dáváte mu prostor odpovědět upřímně.
Věty jako „Tohle je spíš pro kluky“ nebo „Holky by tohle nedaly“ děti slyší častěji, než si myslíme. Zkuste je nahradit větou: „Zkus to, třeba tě to překvapí.“
Slzy nejsou slabost – a ani kluci nejsou „bábovky“, když pláčou. Děti se učí vyjadřovat emoce podle toho, co slyší od nás. Místo hodnocení zkuste pojmenování: „Vypadáš smutně. Chceš si o tom povídat?“
V knihách, pohádkách i běžných rozhovorech můžeme přirozeně mluvit o tom, že rodiny jsou různé, že každý má jiné zájmy, že svět je plný různých lidí i kultur. A že právě to je v pořádku.
Pokud vám dítě řekne, jak chce být oslovováno nebo čím chce být, zkuste to přijmout. I když tomu zatím nerozumíte úplně. A i když je možné, že se to za půl roku zase změní – pocit, že ho někdo slyší a bere vážně právě teď, je pro něj nesmírně důležitý.
V inkluzivním jazyce nejde jen o správné fráze, ale především o respekt. Slova, která volíme, mohou děti zraňovat – nebo je posilovat. Zkusme proto mluvit tak, aby věděly, že jsou důležité. Právě teď a přesně takové, jaké jsou.
Text: Viola Černodrinská Foto: Shutterstock
