Když se zaseknu, začnu ubírat, říká ilustrátorka Barbora Srp Žižková

„U nás doma nikdo nikdy nekreslil ani necestoval, takže jsem takový trochu průkopník,“ říká ilustrátorka Barbora Srp Žižková. Působí klidně a nenápadně, její odpovědi jsou ale přesné a promyšlené – i když nám do rozhovoru dost neurvale vstupuje můj pětiletý syn s neodkladnými otázkami typu, zda si může sundat boty.

Milovnice Japonska, cestovatelka a autorka knihy Japonský atlas mluví o hledání vlastního stylu, inspiraci i o tom, proč je někdy lepší ubrat než přidat.
 

Nedávno jste projela Japonsko, Thajsko i Singapur. Co vás na Asii tak láká?

Zima je u nás dlouhá a já se necítím tak depresivně, když na chvíli vyměním šedivé Česko za jiné prostředí. O Japonsko se navíc zajímám od dětství – nejdřív mě přitahovala popkultura, dnes spíš tradiční kultura. Navštěvuji ho často, tenhle rok to byla moje pátá cesta. Dokonce jsem tam i rok žila.

Hrozně nerada létám letadlem, proto jsem chtěla takhle dalekou cestu spojit hned s několika destinacemi.
 

Vím o vás, že ráda připravujete cestovní itineráře.

Dělám je spíš pro známé a většinou pro Japonsko. Občas se ale ozvou i nadšenci, kteří o mých cestách někde slyšeli a chtějí to zkusit. Letos poprvé jsem navíc připravovala itinerář cesty do Thajska – pro manželovy rodiče. Dřív jsem dokonce pracovala jako průvodkyně, ale musím uznat, že můj styl provádění asi nebude pro každého. Spíš než jídlo a kavárny mě zajímá kulturní antropologie. Občas si navíc pletu historická data, takže se jim raději vyhýbám.

Proto jste nakonec začala psát a kreslit knihy?

Ano. Chtěla jsem vytvořit něco pro lidi, kteří se na svět dívají podobným způsobem jako já. Před dvěma lety jsem v Japonsku začala připravovat Japonský atlas. Letos jsem tam pořídila další materiály a knihu samonákladem vydala.

Na atlas bych ráda navázala i průvodcem – spíš základními informacemi a zajímavostmi než klasickým seznamem památek. A rozhodně nechci zůstat jen u Japonska.
 

Jak byste popsala svůj ilustrátorský styl?

Vystudovala jsem interaktivní grafiku, takže pracuju hodně s barevnými plochami. Ilustraci vlastně trochu vnímám jako plakát.

U nás doma se umění nikdo nevěnoval, takže jsem si tu cestu musela hledat sama a dlouho jsem vlastně nevěděla, jak se do ilustrace dostat nebo kde začít. Navíc nejsem úplně společenský typ, takže pro mě bylo dlouho těžké svoji práci nabízet a mluvit o ní.

Postupně jsem si proto osvojila víc výtvarných stylů, abych se dokázala přizpůsobit různým klientům. A teď se vlastně učím zase opačnou věc – být v ilustraci víc sama sebou.

Kreslíte hodně krajinky. Vznikají přímo na místě, nebo si atmosféru odnášíte domů?

Každé cizí místo vnímám komplexně – vůně, barvy, světlo. To všechno se pak propisuje do toho, co z něj vyzařuje.

Dřív jsem si s sebou brávala analogový foťák a fotila si kompozice, které mě zaujaly. Teď mě baví spíš kombinovat různá prostředí. Snažím se nasát atmosféru a sbírat podněty, ale samotná tvorba vzniká až v klidu doma.

Říkáte, že když vás práce baví, je to na vašem portfoliu poznat. Co děláte, když se zaseknete?

To se mi stává často. (smích) Většinou práci na chvíli odložím a dělám něco jiného. Někdy začnu ubírat – mažu vrstvy, zjednodušuji a dávám do toho víc minimalismu, abych se do toho tolik nezamotala.
 

Stojíte za vizuální podobou hry Čajová zahrada. Jak jste se k projektu dostala?

Oslovil mě Michal Šmíd z Albi a téma mi bylo hned blízké. První nápad byl pohled na zahradu skrz okno, na jehož parapetu by byla konvice na čaj. Nakonec zůstala jen samotná zahrada – vizuálně čistší řešení.

Spolupráce trvala zhruba rok. Paradoxně jsem se o projektu dozvěděla ve chvíli, kdy jsem byla v Japonsku, a právě tam vznikal i finální cover.
 

Na čem teď pracujete?

Pracuji na obálce k jedné z cestopisných knih z nakladatelství Niny Špitálníkové. Zároveň dokončuji ilustrace pro deskovou hru amerického vydavatelství Capstone Games, které se zaměřuje na moderní strategické hry pro náročnější hráče. Hra má filmové téma a už míří do výroby, takže se na ni moc těším.

K téhle zakázce mi vlastně pomohla Čajová zahrada. Hru viděli, zaujala je a oslovili mě s nabídkou na spolupráci.
 

Jak je to ve světě ilustrátorů? Musíte mít ostré lokty?

Ze začátku určitě. A nejen to. Narazila jsem i na pár podvodných zakázek, kdy klienti nechtěli zaplatit nebo chtěli platit méně, než jsme se domluvili.

Stane se, že něco vytvoříte, strávíte na tom spoustu času a oni mají pocit, že „Franta od vedle“ by to stejně udělal lépe.

A co umělá inteligence, nemáte z ní strach?

Strach z ní mám, ale nepřijde mi, že by mi zatím nějak výrazně zasahovala do práce. Spíš trochu vyfiltrovala klienty. Ti, kteří mají zájem o autentickou tvorbu, ji chtějí pořád od ilustrátora. A ti, kterým stačí práce „Franty od vedle“, sáhnou po AI.