Sto let na jevišti, válka, zákaz i nové začátky. Spejbl a Hurvínek přežili celé století a stále oslovují nové generace. Denisa Kirschnerová mluví o rodinném odkazu, proměně publika i o tom, proč živé divadlo neztrácí smysl ani v době obrazovek.
„Trampoty otce se synem děti znají velmi dobře – a reagují na ně pořád stejně,“ říká Denisa Kirschnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, které letos slaví sto let. „Uvědomujeme si, že jsme součástí opravdu výjimečného příběhu. A je pro nás velká radost být u toho právě teď.“
Je to pro mě osobní, protože dobře znám lidi, jejichž život je s tímto divadlem pevně spojený. Často si vzpomenu na Josefa Skupu (zakladatel divadla, pozn. red.) a říkám si, co by asi řekl tomu, že jeho rošťákovi je už sto let – a pořád má tolik energie být na jevišti.
Mají jasně dané charaktery a způsob uvažování. To se nemění. Proměňuje se kontext – témata, na která reagují. Základem ale zůstávají vztahy jednoho k druhému. A protože nejsou historicky pevně ukotvení, jejich příběhy se mohou odehrávat kdykoliv a kdekoliv.
Když byl profesor Josef Skupa zatčen a divadlo uzavřeno, paní Skupová musela Spejbla s Hurvínkem odevzdat na plzeňském gestapu. Tam zůstali v trezoru až do konce války. Při likvidaci úřadovny je ale někdo vyhodil na smetiště.
Skupa mezitím přežil bombardování Drážďan a podařilo se mu uprchnout z hořícího vězení. A tehdy se stal malý zázrak – jeden chlapec našel loutky na skládce a přinesl je zpátky Skupovi. Loutek existovalo víc párů, ale tenhle příběh je silným předznamenáním jejich dalšího osudu.
Po válce Skupa pracoval v plzeňském rozhlase a vážně zvažoval, jestli se k divadlu vrátí. Nakonec ho přemluvili přátelé. Se souborem se přestěhoval do Prahy a 12. října 1945 zahájil v Římské ulici na Vinohradech novou, pražskou éru divadla.
Přístup obou rodičů hodně ovlivnil i ten můj. Nevím, jestli se jim dokážu vyrovnat, ale učili mě, že základem je profesionalita a láska k tomu, co děláte. O divadle se u nás mluvilo pořád – bylo přirozenou součástí každého dne.
Proměnil se rytmus nás všech. Je rychlejší, dynamičtější – a odráží se to i na jevišti.
Jsou to dvě odlišné kategorie. Technologie jsou součástí současnosti, ale divadlo je živé. Nabízí možnost být spolu v jednom prostoru. Naše divadlo ročně navštíví sedmdesát tisíc diváků. Nemyslím si, že lidé ztratí potřebu sdílet zážitky tady a teď.
Čerpám i z toho, co mě fascinovalo jako dítě – představa, že se svět na chvíli obrátí vzhůru nohama nebo že doma začne sněžit. Inspirují mě i osudy vynálezců a outsiderů, kteří jsou vlastně duševními blíženci Spejbla a Hurvínka. I obyčejný předmět může mít pozoruhodný příběh – a to je pro děti krásné zjištění.
Někdy stačí obraz v hlavě nebo útržek rozhovoru. Takové momenty vás nenápadně dovedou až k tématu, které stojí za to rozpracovat.
Neříkám si to vědomě. Ale když připravujeme výstavu Brychtových skleněných Hurvínků a vidíte Spejbla, jak se žene na syna s řemenem, uvědomíte si, jak se doba proměnila.
Rodiče, kteří Spejbla a Hurvínka znali ze svého dětství, dnes přivádějí své děti. Nostalgie v tom určitě hraje roli. Děti přicházejí za zábavou – ale naším cílem je i inspirovat.
Teď se naplno soustředíme na oslavy stého výročí. Letos chystáme pět premiér, doprovodné programy i další projekty – například interaktivní knihu V hlavní roli Hurvínek z edice Kouzelné čtení ve spolupráci s Albi. Sto let si zaslouží důstojnou oslavu.
Myslím, že Hurvínek má všechno, co potřebuje, aby mohl začít symbolicky znovu – s nadšeným týmem v zádech.
Aby si s sebou odnesl optimismus a laskavý nadhled Spejbla a Hurvínka.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Denisy Kirschnerové
