Úzkosti většinou samy nezmizí – a čím dřív je zachytíme, tím líp, říká dětská psycholožka Marta Fišerová

„Strach je přirozenou součástí dětství – chrání nás a pomáhá nám reagovat na neznámé situace. Úzkost se ale stává problémem, když je příliš silná, trvá déle než několik týdnů a začne zasahovat do běžného fungování dítěte – třeba ve škole, mezi kamarády nebo doma. V takových případech je důležité zbystřit,“ říká psycholožka Marta Fišerová, jedna z koordinátorek projektu Bez obav, který rodiče učí jednoduchým, ale účinným technikám, jak dětem pomoci zvládat strach a úzkost.

Co dělat, když se dítě uzavírá a nechce mluvit? A proč někdy nestačí říct „to nic není“?

Pokud má rodič podezření na to, že jeho dítě trpí úzkostí, co by měl udělat jako první? 

Zkusit porozumět tomu, co dítě cítí, a dát mu najevo, že jeho pocity bere vážně. Pomáhá prostě být spolu, mluvit o emocích, ale nenutit dítě do rozhovoru. Důležité je ptát se jemně, s respektem a pozorností.

Citlivé otázky, které mohou pomoci porozumět, co dítě prožívá:

• Z čeho máš obavy?
• Co myslíš, že by se mohlo stát?
• Proč si myslíš, že by se to mohlo stát?
• Už se to v minulosti stalo?
• Viděl/a jsi, že se to stalo někomu jinému?

A když už se nám dítě svěří, co s tím?

Nezlehčovat, nepřesvědčovat („to nic není“), ale pokusit se vytvořit prostor, kde může dítě své obavy sdílet. Důležité je uznat jeho emoce, například pomocí následujících vět: 

• Ano, chápu, proč tě tato myšlenka děsí.
• To musí být těžké.
• Teda, to zní jako opravdu děsivá myšlenka.

Co když o úzkostech vůbec mluvit nechce?

Děti někdy o svých starostech nemluví, protože mají pocit, že jsou hloupé, že je někdo odsoudí nebo neví, jak o nich mluvit. Důležité je zvolit chvíli, kdy nejsou příliš unavené nebo rozrušené. Pomáhá mít zavedené jednoduché rituály pro sdílení – třeba „čas na starosti“, kdy si dítě může své obavy v průběhu dne zapisovat a společně si o nich v klidu popovídáte ve vyhrazeném čase. Dobře fungují i každodenní otázky jako:

• Co se ti dnes podařilo? 
• Co bylo náročné? 
• Co se nepovedlo? 
• Za co jsi vděčný/vděčná? 
• Na co se těšíš?

Zkuste si také položit otázku: Používám jazyk, kterému mé dítě rozumí? Pokud ne, pomáhá mluvit v příbězích, využít hračky nebo kreslení. A někdy stačí začít postupně – třeba při stavění lega nebo jiné společné aktivitě. A to nejdůležitější? Nechte dítě, ať si samo zvolí, kdy a jak chce své pocity sdílet.

Existuje něco jako „dočasná úzkost“?

Ano. Úzkost může být reakcí na náročnou situaci – třeba změnu školy, stěhování nebo napjaté období doma. Když má dítě dost podpory, obvykle sama odezní.

A co když se dítě začne obávaným situacím vyhýbat?

Pokud si dítě vytváří strategie, jak se úzkosti vyhnout, nebo třeba potřebuje neustálé ujišťování, přehnaně plánuje nebo se snaží mít vše pod kontrolou, může mu to krátkodobě ulevit, ale z dlouhodobého hlediska to úzkost spíš udržuje. A s časem se může i prohlubovat.

O čem je program Bez obav, který jste připravily s Marií Poláškovou v Národním ústavu duševního zdraví?

Program tvoří pět dvouhodinových setkání pro skupinu 8–10 rodičů, kterou vede dvojice školitelů. Rodiče se během nich seznámí s úzkostmi a naučí se jednoduché techniky vycházející z kognitivně-behaviorální terapie. Mezi setkáními pracují s brožurou a pracovním sešitem, díky nimž si mohou vše vyzkoušet doma se svými dětmi.

Cílem je, aby rodiče zvládli pomoci dítěti se strachem nebo úzkostí včas – ještě dřív, než bude potřebovat odbornou pomoc. Důležitou součástí programu je i sdílení zkušeností a vzájemná podpora ve skupině.

Naučené techniky mohou rodiče využívat i po skončení kurzu – nejen vůči jednomu dítěti, ale i sami na sobě nebo ve vztahu k dalším dětem.

Proč je program určen právě pro děti ve věku 7–12 let?

Děti v tomto věku procházejí vývojovým obdobím, kdy víc přemýšlejí o svých emocích, učí se fungovat v kolektivu a zvládat různé situace doma i ve škole. Roste jejich představivost, která je skvělá pro tvořivost, ale někdy způsobuje i zbytečné obavy nebo katastrofické scénáře.

Právě v tomto období se často formují první úzkostné vzorce. Výzkumy navíc ukazují, že polovina duševních potíží začíná už před 14. rokem života – a úzkosti jsou mezi nimi nejčastější. Proto je důležité zasáhnout včas.

Setkala jste se někdy s názorem, že úzkost u dětí je „přitažená za vlasy“?

Ano, tenhle názor se občas objeví. Pro některé rodiče, kteří se s úzkostmi u svých dětí setkají poprvé, je těžké tomu hned porozumět – a často si nejsou jistí, jak dítě nejlépe podpořit. A to je úplně pochopitelné. Děti jsou dnes vystavené velkému tlaku – nejen ve škole, ale i na sociálních sítích, kde se neustále srovnávají s ostatními, čelí vysokým nárokům a různým vlivům. Právě to může být častým spouštěčem úzkostí. Je důležité si uvědomit, že děti si s tím často neumí poradit samy, a proto potřebují prostor, kde mohou mluvit o svých pocitech, a bezpečnou podporu dospělých. Víme také z výzkumů, že úzkosti obvykle samy nezmizí – a právě proto je důležité si jich včas všimnout a věnovat jim pozornost.

Jaká je budoucnost kurzů Bez obav?

Zatím máme obecně velmi pozitivní zpětnou vazbu – jak od rodičů, kteří oceňují praktický přínos kurzu a pocit podpory, tak i od školicích organizací. Ty vnímají, že metodika může být cenným nástrojem, který jim pomůže efektivněji pracovat s rodiči a zároveň jim ulevit v jejich každodenní praxi. Doufáme, že se nám podaří program i po skončení současné fáze projektu nadále udržet tak, aby v pravou chvíli dokázal být oporou každému, kdo ji potřebuje – srozumitelně a s respektem.