Nápad na deskovku vznikl při hodině informatiky, o pár let později spatřila světlo světa nová, složitější verze, které vévodí nejen velký strom, ale hlavně spousta veverek. A kdo tuhle zábavnou hru vlastně vymyslel a kdo ji dotáhl do finále?
„Oficiálně je Oříškobraní určené pro děti od 6 let. Neoficiálně pro všechny, kdo v sobě mají dětského nebo herního ducha,“ říká Eliška Holubová, autorka deskové hry Oříškobraní. Spolu s designérem Markem Vejborným vytvořili hru, kterou si s radostí zahraje celá rodina. Cesta k finální verzi nebyla jednoduchá – začínala jako nevinný školní projekt na střední a vyústila v náročnou výrobu 3D stromu, ústředního prvku celé hry. Každý detail byl výzvou, ale výsledek stojí za to.
Eliška: Jako úplně malá jsem s babičkou hrávala Člověče, nezlob se a pexeso, s bratrancem pak přes prázdniny Monopoly. Samozřejmostí byly také Dostihy a sázky a různé vědomostní hry. A miluju puzzle – dodnes držím tradici, že každý rok na Vánoce jedny skládám.
Marek: U mě to byla také zmíněná klasika. Jako malý jsem ale dostal hru Méďa Béďa a Creepy Towers s takovou smějící se lebkou uvnitř. Nepovedlo se mi najít český název hry ani českého vydavatele, ale teď mám strašnou chuť si to zahrát. (smích) Postupem času jsme v naší partě přešli na pogy. Pak jsem dlouho nic nehrál, protože přišly videohry a skateboarding.
V předchozí práci jsme kromě videoher postupně začali prodávat i deskové hry, které bylo potřeba se před prodejem naučit. To byl asi moment, kdy se má cesta začala obracet zpět, tedy jak by řekl Mistr Yoda, ke světlé straně síly.
Eliška: Už na gymplu nám učitel informatiky zadal úkol graficky zpracovat libovolnou šablonu deskové hry. Právě tehdy mě napadla myšlenka tříbarevné šachovnice. Nechala jsem hru vytisknout a schovala jsem ji u babičky, protože jsem věřila, že tam bude v bezpečí – až do chvíle, kdy ji při velkém úklidu omylem vyhodila. K mnohem rozsáhlejším úpravám jsem se dostala až během studií na vysoké škole, hlavně v době covidu. Tehdy ještě neexistoval 3D strom ani predátoři, ale hře už dominovaly veverky jako hlavní hrdinky.
Marek: Eliška přizvala mě, abych jí pomohl hru dotáhnout. A nakonec z toho vzešla větší spolupráce, než jsme si na začátku mysleli.
Marek: Asi jsem do toho Elišce začal mluvit víc, než bylo potřeba, a díky bohu jí to nevadilo. (smích) Do hry tak přibyly třeba dvě postavičky „zlounů“, které veverkám škodí, fajn oživení hry. Když jsem pak hru testoval s dětmi, zjistil jsem, že mít ve hře společného nepřítele je něco, co funguje. No a Eliška mi pak navrhla, že když jsem na hře udělal tolik práce, měl bych být jejím spoluautorem.
Marek: Veverky od pradávna!
Eliška: Vzniklo to ještě v původní verzi hry – prototypu, který jsem schovávala v krabici od bot. Tehdy jsem experimentovala s bodíky z obalů od Kinder vajíček a netušila jsem, jestli z toho nevznikne třeba poklad ukrytý v nějaké dobrodružné hře. Nakonec ale zvítězil nápad se skořápkami oříšků skrývající jadérka pro veverky.
Eliška: Od roku 2020, kdy se vývoj hry naplno rozběhl, jsem si ji zahrála celkem už asi čtyřicetkrát. Finální verzi, která je teď dostupná v obchodech, jsem ale hrála jenom pětkrát.
Marek: Já to mám podobně, až na to, že od té doby, co hra vyšla, jsem ji nehrál ani jednou. Ale drží čestné místo na polici! (smích)
Marek: Za mě to byla práce kolem stromu, na kterém se vlastně celá hra odehrává. Když už jsme měli jednu verzi jakž takž hotovou, přišel nápad strom přidělat k víku, pak jsme zase museli vymyslet, jak připevnit větve a tak dál.
Eliška: Já jsem byla v té době na Erasmu ve Španělsku, takže jsme si s Markem posílali maily s fotkami. Neměla jsem tam ideální podmínky na sestavování veverčího stromu, a tak se moje prototypové návrhy omezovaly na papírové lístky přilepené na několika špejličkách. Těžko byste uvěřili, že se z toho za dva roky zrodil tak mohutný strom – Marek si s tím opravdu vyhrál. A mimochodem, dolaďování pravidel, aby byla hra co nejméně kostrbatá a co nejvíce plynulá a zábavná, to byl také pěkný oříšek. (smích)
Eliška: Oficiálně pro děti od 6 let. Neoficiálně pro všechny, kdo v sobě mají dětského nebo herního ducha. Takže v mém případě spolužáci z vysoké školy nebo můj přítel, ten je do Oříškobraní úplně zapálený.
Marek: Nebylo to nijak přísně dané. Samozřejmě, autor a vydavatel mají na samotný gameplay větší vliv než třeba ilustrátor. My jsme třeba vybrali ilustrace, které nás nejvíce oslovily, a poslali je Elišce. Ta pak provedla další, pečlivější výběr. Přestože ilustrátor pracuje podle našeho zadání, přidá do hry také hodně ze sebe. A to se ilustrátorce Tereze Šajnerové podařilo. Každý prostě přispívá svým dílem a a hru tak společně posouváme na novou úroveň.
Eliška: Nápad mám, ale nechám si ho s dovolením pro sebe. Nerada bych, abychom se těšili předčasně.
Marek: Já mám hodně nápadů, ale s dvouletým synkem nula času nebo chuti na nich pracovat dál než za hranice prvního nápadu. (smích)
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv
