ALBI Blog
všechny příspěvkyŽárlivost je droga a sama člověka nepustí
11.08.2019 Čtení pro radost
Žárlivost není jenom věc dvou lidí. Je podmíněná mentalitou i kulturou. Zatímco Mexičané pokládají žárlení za nutnou součást lásky, Thajci na sebe žárlí minimálně. V Evropě pak žárlivosti statisticky ubývá se stoupající severní šířkou, zatímco jižani se do sebe často pustí na celou ulici. Ale k čemu je to žárlení vlastně dobré?
O žárlivosti se nedá moc mluvit obecně. My Češi jsme sice ohledně emocí poměrně uměřený národ, ale jakmile se za námi zavřou dveře od bytu, často se od temperamentních jižanů moc nelišíme. Partnerské vztahy jsou navíc úplně speciální kategorie. Zatímco talíře u nás létají méně, po noži saháme vcelku podobně často.
Kde se žárlení vzalo?
Z evolučního hlediska dává jistá dávka žárlivosti smysl, protože pomáhá předejít ztrátě partnera. Lidé tak logicky žárlí hlavně na perspektivnější partie, než jsou oni sami: muže přitahují mladší a atraktivnější ženy, ženy zase bohatší muži. Způsob projevování extrémní žárlivosti se přitom mezi pohlavími částečně liší: zatímco ženy svou žárlivost projevují převážně vůči svému partnerovi, u mužů je častější zastrašování rivalů a násilí obecně.
Na život a na smrt
Zvířeckou podobu mužského vyjádření žárlivosti ilustrují zebry nebo lvi. Zebry obvykle žijí monogamně a kopulují výhradně dobrovolně. Když je ale samice nevěrná, může ji následně samec ve vzteku dokonce znásilnit. Lvi, stejně jako mnohá další zvířata, v případě pokusu o přebrání samice svého rivala odeženou nebo zabijí - anebo podlehnou sami, zatímco samice si „piluje drápy“ a čeká na výsledek.
Příklad získaný při jednom z pozorování společenského života paviánů pak sociobiologii poskytl důkaz o tom, že i primáti mohou zažívat v podstatě stejné situace jako lidé.
„Co oči nevidí, srdce nebolí.“
V klasickém trojúhelníku zůstal jediným „slepým“ podváděný partner, zatímco kolektiv přihlížel a mlčel. Mladá samice se totiž odplížila za milencem, jehož viděla celá tlupa, zatímco chudák paroháč si za kamenem spokojeně vybíral blechy a zřejmě myslel, že partnerka si šla jenom odskočit. Kdyby vetřelce spatřil, okamžitě by ho vyzval na souboj.
Žárlení mezi lidmi
Někdo stojí o racionálního partnera, s nímž se jednou domluví a pak si vzájemně věří. Někdo má naopak potřebu, aby druhý žárlil, a nepřímo tak ukazoval, že mu na vztahu a především na partnerovi nepřestává záležet. Problém nastává, pokud každý z partnerů považuje za vhodné něco jiného, takže jim partnerovo chování nevyhovuje. Anebo ve chvíli, kdy se vzájemně nepochopí.
Žárlení je ale mnohem komplikovanější jev. Co k němu vede?
- Nikoli nutně racionální důvody, ale primárně nízké sebevědomí na žárlící straně.
- Žárlí zejména náladovější typy s tendencí k častým obavám. Velké procento žárlivých pak tvoří nejistí lidé s vlastnickými sklony.
- Intenzitu žárlivosti podporuje, pokud si žárlící partner nedokáže představit, že by kdy mohl žít s někým jiným.
- Nevýhodou je taky velká fantazie, protože schopnost kdykoli vytvářet barvité představy o tom, jak druhý zahýbá, samozřejmě duševnímu klidu nepřispívá.
- No a velký problém jsou také utkvělé romantické představy. Existuje dokonce tak trochu speciální kategorie romantické žárlivosti, která je založená na nerealistických představách o intenzitě vztahu. Který ovšem v běžném životě se zaměstnáním a různými dalšími povinnostmi v podstatě nelze naplnit, takže se vztah neustále potácí nad propastí kvůli „nedostatečně intenzivnímu citu“.
Žárlivý idiot
Psychoterapeutické učebnice vypráví o páru, jehož soužití se málem rozpadlo už během svatební cesty: z pohledu novomanžela proto, že se nevěsta chovala vyzývavě k mužům okolo, podle novomanželky proto, že se její muž choval jako žárlivý idiot. Postupem času vyšlo najevo, že se lišily jejich představy líbánek. Žena se těšila na společenskou roli všemi obletované novomanželky jako vystřižené z hollywoodského filmu a muž očekával, že se její pozornost bude upínat jen k němu.
Žádné objektivně správné jednání v takové situaci neexistuje: je jen na obou partnerech, jaké chování jim vyhovuje.
„Žárlení je reakce na skutečné nebo domnělé ohrožení vztahu, který je pro člověka důležitý.“
V popisovaném případě stačilo, aby partneři pochopili, jak situaci vnímá ten druhý. Muž aby přestal mít pocit, že jednání jeho partnerky ohrožuje kvalitu vztahu, a žena aby pochopila, že partnerovi její flirtování není příjemné. Ne že by flirtovat přestala, ale přibrala by jej jaksi do hry a dávala by mu najevo, že jde vlastně o namlouvací rituál a že o něj stojí.
Patologická žárlivost
Jenže tak snadné to pokaždé není. Už jen proto, že každý vztah není tak pevný, aby unesl už v počátku podobné nástrahy. A každá partnerská dvojice také není tak otevřená erotickému škádlení. Ostatně patologická žárlivost může původně vycházet z nějaké slabosti. Z ní potom pramení pocit ohrožení a v tom případě už na nějaké hrátky není úplně prostor. A co si budeme povídat, často ani nálada.
V hlavě zkrátka nemáme počítač, ale mozek, který má zatvrzelé sklony chápat okolnosti a situace tak, aby si potvrzoval, co si jednou usmyslí(te). Pokud budete někomu opakovaně telefonovat, dřív nebo později nejspíš mobil nezvedne. Z jakéhokoli důvodu. Jenže pokud dotyčnému voláte proto, abyste se ujistili, že zrovna neprovádí nějaké nepřístojnosti, budete neúspěšný telefonát okamžitě brát jako potvrzení třeba úplně nesmyslných obav.
„Myslete na to, že v tu chvíli vám důvod k žárlení může poskytnout cokoliv.“
Partner telefon nezvedá? Je to jasné, zrovna někomu oblizuje pupík! – Nebo ho naopak zvedl podivně rychle a zní příliš klidně? – Jistě, něco na vás hraje, protože proč by měl mít z vašeho telefonátu takovou radost! – A nebo zní uspěchaně? No tak to je jasné! Nechce, aby mu rozehraná partie kvůli vám vystydla! Prostě váš mozek zapojí veškerou imaginaci, aby vám obávaná očekávání potvrdil. Od toho ho taky máte!
Zdravý vztah stojí na důvěře
Pokud si nemůžete pomoct vy sami, může sebepotvrzování zabránit pokus o vědeckou objektivitu. Jestli vážně nemáte nic lepšího na práci, zkuste si říct, co by asi mohlo pro potvrzení nebo vyvrácení takového podezření svědčit. Ale nezapomeňte, důležité je pamatovat si nejen závěry, které podezření potvrzují, ale i ty, které ho vyvrací. Pokud vás myšlenková analýza neuspokojí, můžete ještě přejít k „experimentu“. Znáte to, nalíčíte „past“ a sledujete, jak partner zareaguje...
Ale upřímně, to už dost zasahujete do reality a je lepší s ničím takovým vůbec nezačínat. Jasně tím naznačujete, že partnerovi nevěříte a že nejste schopni své pocity řešit nejdřív s ním. Raději ho vlastně rovnou nepřímo obviňujete. A popravdě, netkví potom problém úplně jinde? Žádné omezování totiž z principu žárlivost nevyléčí.
Čekáte snadné řešení? Zklameme vás
Žárlení vychází ze strachu o vztah – a pokud se necháte partnerem v něčem omezit, nutně mu tím dáváte pořádný důvod žárlit ještě víc, protože omezování v partnerském vztahu spěje ke smutným koncům. Zkrátka jak to tak se závislostmi bývá. Pokud s ní nezačne něco dělat přímo člověk, kterého postihuje, nedá se moc počítat s tím, že se jí zbaví jen tak nebo že mu výrazně pomůže někdo jiný.
Autor: Vojtěch Píšl Foto: Getty Images
