ALBI Blog
všechny příspěvky„Vychovávat všechny děti stejně je omyl. S tragickými následky“
29.04.2020 Čtení pro radost
Petra Dvořáková patří mezi nejčtenější české autorky. Pochmurná Dědina i dramatický Chirurg patří mezi bestsellery posledních let. Před nedávnem vyšly Vrány, tíživý příběh dospívání. Sama vychovává dva syny, a když to stíhá, pracuje jako zdravotní sestra. Do života prý podle ní patří omyly a zklamání. „To mě vlastně na životě baví,“ říká.
Ženské časopisy věčně řeší, jak rozumět mužům. Vy jste román Chirurg z pozice mužské postavy napsala celý. Jak jste to dokázala?
To kdybych já věděla! Ne, vážně, nejdřív musím říct, že takové uznání od muže mě obzvlášť těší. Psát postavu protějšího pohlaví je vždycky riziko. Ale taky musím přiznat, že mně samotné je to psaní za mužské postavy trochu záhadou. Zřejmě to u mě spočívá v nějakém základním nastavení vnitřní emoce. Zkouším si představit, že jsem muž v určité situaci, zkouším jím vnitřně skutečně být. Když mám dojem, že se mi to daří, pokusím se napsat kousek textu, jako bych byla muž. A pokud to jde, už v tom světě pobývám a nechám se unášet. Až mám někdy dojem, že je spíš problém se z té postavy vypnout a být zase Petra.
Myslíte, že ten věčný spor pohlaví a v důsledku třeba i feminismus jsou jenom nedostatek empatie nebo schopnosti naslouchat?
Těžko říct, mám dojem, že ten věčný svár je ještě hlubší, že opačnost pohlaví je nutností – nejen biologickou, ale i psychologickou a sociální. Podle mě je ovšem i hybatelem života, vede nás k aktivitě. Takže ji neberu jako něco negativního. I když z pohledu běžných starostí jednoho malého života může člověku spoustu negativních věcí přinášet.
Dneska není úplně populární říkat, že vám feminismus nesedí…
Feminismus bych viděla ještě trochu jinak. Rozhodně si myslím, že některé formy feminismu jsou důsledkem nespravedlnosti a bezpráví, které ženy zakoušely a zakouší. Jiné ale považuji za důsledek elementární neschopnosti kriticky myslet. V důsledku vznikají nejrůznější ideologie a fanatické projevy, které paradoxně omezují možnosti v pomoci tam, kde se opravdu páchá bezpráví na ženách. Ale to je opravdu na velkou debatu...
Vztahy mezi lidmi jsou zásadní téma vašich knížek. Všechna ta drobná nedorozumění, co často končí brutální manipulací. Odnášejí to ti slabší, méně sebejistí nebo prostě jen slušnější. Trápí vás to?
Myslím, že ano. Víte, některé zlé věci na sebe upozorňují. Ale než vznikne velké, ukřičené zlo, rodí se ta maličká zla. Z neporozumění v rodině, z nenápadných frustrací ve společnosti. A nám se může zdát, že tahle víceméně individuální zla, pokud se dostanou na povrch, vyvrcholí nanejvýš tak v nějakou osobní tragédii slabšího, možná jen slušnějšího. Jenže já si myslím, že to může být mnohem nebezpečnější. Jednoho dne se tyhle drobné frustrace můžou spojit a vést k tragédiím, jako je třeba holocaust. Podle mě tohle všechno začíná na rovině individuálních vztahů, které máme tendenci přehlížet. A tak na ně upozorňuju.
Než vznikne velké, ukřičené zlo, rodí se ta maličká zla. Z neporozumění v rodině, z nenápadných frustrací ve společnosti.
O tom jsou Vrány, vaše nová knížka? O ubližování za zavřenými dveřmi, které se zdánlivě týká jedné holčičky, jedné rodiny, ale svědci mlčí a zavírají oči?
Myslím, že se to tak v mnoha směrech dá říct. Všechno vypadá normálně, ale dávno už to normální není. Děsí mě ta rouška normálnosti. To uhlazování, které maskuje velká nebezpečí. Ve Vránách funguje ta „správnost“ či spořádanost rodiny jako krunýř, pod který nejde jen tak proniknout. Každý se bojí, i učitelé ve škole si moc netroufnou, stačí na ně udělat bububu a dítě trpí dál a nikdo mu nepomůže. Vždycky se ptám, kolik takových dětí je. A nabízí se otázka, co bude se společností, ve které z takto hluboce traumatizovaných dětí vyrostou dospělí. Budou žít s pocitem, že je nikdo neochrání, nepomůže jim...
Čtyři roky jste žila v klášteře, dočkala jste se tam nějakých odpovědí?
Víte, bavíme se o události, která je stará bezmála třicet let. Dnes je mi jasné, že čtrnáctileté dítě se do takového prostředí asi nedostane kvůli náboženství. Ale tak to v životě často je – ve víře hledáme řešení svých frustrací. To ale potřebu člověka žít nábožensky neshazuje. Myslím si, že celý život stojí na otázkách. Jde o věčné nacházení odpovědí, které se zase rozpadají, a začínáte na nule. Narůstá ale vaše zkušenost, která buduje to, kým jste. To mě vlastně na životě baví.
Myslím si, že celý život stojí na otázkách. Jde o věčné nacházení odpovědí, které se zase rozpadají, a začínáte na nule.
Jak moc rodiče a jiní dospělí ovlivňují, jaký člověk z dítěte vyroste? Z divokých dětí někdy bývají introverti a naopak. Je něco v životě „dané“?
Věčný spor genetika versus výchova. Jenže i když to řeknete takhle jednoduše, je to strašně složitá věc. Je až nepatřičné ji zjednodušit na dvě kategorie. Nejsem odborník, ale jen když vidím své dva syny – jeden extrovert a cholerik, druhý introvert a flegmatik. Kdybych je vychovávala oba stejně, myslím, že by to bylo tragické. Základ osobnosti máte v sobě a výchovou ho můžete lehce usměrňovat a formovat. Nebo taky deformovat. Když jdete proti přirozenosti dítěte, spíš ho takovou výchovou poškodíte. Často slyšíte: to je tak skvělá rodina, čtyři děcka bezvadně vychovaný, všechny na vysoký, a pátý jim fetuje, utíká z domu. Vždycky přemýšlím o tom, jestli ten pátý prostě nepotřeboval jiné výchovné metody. Jinak mě ale spíš zajímá, jak moc můžu změnit to, co mám dané. Což asi velmi závisí na schopnosti sebereflexe.
Bára ve Vránách tedy rozhodně potřebovala jinou výchovu než její sestra. V jiné rodině by z ní nejspíš vyrostla šťastná a uznávaná malířka. Je to tak?
No přesně! Je utrpení, které přijde, a nemůžete ho ovlivnit – třeba když onemocníte těžkou nemocí. Ale pak je utrpení, které si způsobují lidé, a jde mu zabránit. A přesto to nikdo neudělá. Vždycky si říkám: ten člověk nějak trpí a stačilo by strašně málo, jen rozhodnutí druhého člověka, a mohlo by to být pryč. Nejzhoubnější mi přijde trápení, které je z vnějšího pohledu vlastně nedostatečné na to, aby mu někdo věnoval pozornost.
Myslíte, že si lidí okolo sebe moc nevšímáme? Jako jednotlivci i jako společnost? Máme přece nějaký sociální systém, různé linky bezpečí...
Když matka pálí dítě cigaretou nebo je otec topí v záchodě, je tu systém opatření a řešení – zasáhne sociálka a tak dál. Ale ve Vránách je trápení, které je vlastně pod rozlišovací schopnost okolí – učitelů, sousedů, systému... A v tom jsou pro mě Vrány životní – chtěla bych opravdu vykřičet do světa, že lidi, speciálně děti, mohou velmi trpět, a my to vůbec nevidíme. A necháme je v tom, do poslední chvíle. Když jsem psala příběh Báry, ptala jsem se i učitelů a sociálních pracovnic: Jak byste reagovali v té a v té chvíli – a oni mi nevědomky předvedli dokonalý příklad selhání lidí kolem Báry. Já vlastně chtěla Bářinu situaci uvěřitelně vyřešit k dobrému. Ale jediné dobré řešení, které jsem našla, je to, co jste četl. V situaci, kdy má dítě kolem sebe takové dospělé, to bylo jediné možné vysvobození. A já ji v tom nechtěla nechat…
Chtěla bych opravdu vykřičet do světa, že lidi, speciálně děti, mohou velmi trpět, a my to vůbec nevidíme.
Kromě toho, že vám čtenáři knížku chválí, vynadají vám taky někdy? Jako třeba hercům, když ve známém seriálu hrají negativní postavu?
To si pište! To byste nevěřil, za co všechno se dá autorovi vynadat – za to, jak kniha skončila, za to, že jste čtenáři neodpověděl na všechny otázky, které si při čtení kladl, za to, že jste knihu vůbec napsal... Kdybych tohle brala vážně, tak už nic nenapíšu. Vždycky si říkám, že větší hodnotu má něco vytvořit, i když to třeba není dokonalé, než nevytvořit nic. Sama se u knihy snažím vnímat spíš to, čím je. Než abych vyčítala autorovi, že není taková, jak bych si já představovala.
A vidí vás čtenáři v postavách? Když se vrátíme k první otázce, jak se pak poperou s tím, že píšete jako muž?
Říct, že kniha Já jsem hlad má autobio prvky, byla největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Od té doby mi pořád někdo podsouvá autobiografické prvky – jde to až do nejabsurdnějších rovin. V diskuzi o Chirurgovi třeba čtenářky došly k závěru, že jsem knihu nemohla napsat sama, takže je jasné, že jsem žila s chirurgem, který mi všechny ty věci říkal. To si přečte novinář, který se mě pak při rozhovoru snaží usvědčit z toho, že jsem s chirurgem musela žít, jen to nechci říct na veřejnosti. Jsou schopni jít tak daleko, že vám říkají: Ale po ránu si dáváte kafe, že ano? Vy odpovíte ano a oni: Vidíte, takže to máme autobiografický prvek...
Nemáte s rozhovory asi moc dobré zkušenosti.
Nedá se to říct takhle obecně. Ale převážně ne. Novináři hledají senzace. Chytlavý titulek. A protože věnují úsilí těmto věcem, přehlídnou to podstatné, základní poselství, které jsem do knihy chtěla uložit. Věci, které chci říct a snažím se říkat, je navíc často nezajímají.
Není tohle nakonec ten základní problém? Každý má „názor“, internet je plný diskuzí, ale reálně si každý mele svoje. Pak je lidem pochopitelně úplně cizí, že by se někdo mohl do někoho opravdu vcítit. „Oni přece vědí svoje…“
No to máte pravdu. Jenže takový je život, takoví jsou lidé kolem nás a jiní nebudou. My v téhle džungli vlastních (ne)pravd musíme nějak žít a asi jsme povinni s tím donekonečna bojovat, i když vyhrát nemůžeme. Podle mě je skvělý občas celý tenhle svět internetových mouder vypnout, a to byste viděl, jak stromy venku vypadají parádně, jak je svět barevnej, jak jsou lidi zábavní. Podle mě je důležité být občas jenom tady a teď. Tomu říkám duševní hygiena!
Petra Dvořáková (*1977) je vystudovaná zdravotní sestra a absolventka filosofie na FF MU v Brně. Střídavě pracuje ve zdravotnictví, píše pohádky a scénáře dětských pořadů pro ČT a ČRo a vydává knížky pro děti i dospělé. V roce 2007 dostala Magnesii Literu za knížku rozhovorů Proměněné sny o pár let později Zlatou stuhu a Cenu učitelů za knížku Julie mezi slovy. Romány Dědina (2018) a Chirurg (2019) patří mezi nejúspěšnější knížky současné české literatury. V již domovském nakladatelství Host letos vydala novelu Vrány.
Text: Michal Schindler Foto: Archiv Petra Dvořáková
