ALBI Blog
všechny příspěvkyVůně umění, strachu i cizích kultur. Co všechno jste o čichu nevěděli?
04.03.2020 Čtení pro radost
Lidé, emoce, jídlo, ale i města. Čich a s ním související vůně nebo pachy si spojujeme s příjemnou dovolenou a dobrým jídlem, lidmi a jejich emocemi, ale i místy. Podívejte se na pár zajímavostí, které jste o čichu možná nevěděli.
Jak je cítit strach?
Jak emocionální vyladění člověka ovlivňuje jeho tělesný pach a i náladu ostatních lidí? Když cítíme nějakou úzkost nebo strach, mění se složení našeho potu, což mohou vnímat i ostatní, a částečně tak sdílet naši emoci a cítit se pak podobně úzkostní jako my.
Páchneme tím, co jíme?
Jaký vliv má stravování na naši tělesnou vůni? Voní jinak vegetariáni než ti, kteří maso jedí? Vědci v Česku i zahraničí několikrát nechali účastníky experimentů dva týdny jíst maso a pak zase nejíst. Poté nechali ostatní hodnotit jejich tělesný pot. Ukázalo se, že ve chvíli, kdy lidé maso nejedli, voněli mírně příjemněji a jejich tělesná vůně byla méně intenzivní.
Český vědecký tým experimentoval také s česnekem, který je pro mnohé zdrojem nejen nepříjemného dechu. Výsledek? Vědci poměrně neočekávaně zjistili, že lidé, kteří jedli česnek, byli v podpaží cítit příjemněji.
Svůj pach mají i nemoci jako cukrovka
I když je čich nejpodceňovanějším lidským smyslem, využívali ho lékaři. Díky tomuto smyslu totiž lze poznat řadu onemocnění. Když budete mluvit s člověkem, z jehož úst cítíte aceton, tak témeř s jistotou půjde o cukrovku. Na základě pachu lze identifikovat i celou řadu infekcí, proto ho hojně využívali dermatologové, kteří postupně začali zjišťovat, že každý kmen bakterií zapáchá jinak.
Co kraj, to pach a vůně
Jak je to s vůní cizinců a lidí z jiných kultur? Pach lidí, kteří jedí jinak kořeněnou stravu, může být vnímán rozporuplně těmi, kteří ji nejedí. Každá kultura proto bude cítit odlišně. Předsudky, které vůči příslušníkům některých etnik možná máme, můžeme svalit na to, že oni jsou ti, kteří páchnou, a to kvůli svému odlišnému životnímu stylu, hygieně nebo kulturní odlišnosti. Tak to ale ve většině případů opravdu není a předsudky ohledně tělesného pachu nejsou na místě.
Třeba Asiaté si velmi často stěžují na to, že Evropané jsou velmi intenzivně cítit. Díky vědcům ale víme, že to je rozdílem v produkci některých látek v podpaží. Asiaté jsou obvykle cítit daleko méně. Studie týkající se různého tělesného pachu u různých etnik ale obecně příliš spolehlivé nejsou, a to nejspíš kvůli mezinárodní citlivosti tématu.
Vůně míst a umění
Pachy a vůně mohou být spojené i s uměleckou sférou. Na plno jich využívá třeba norská umělkyně žijící v Berlíně a expertka na vůně Sissel Tolaas, která před pár lety přišla se zajímavým projektem: zmapovat vůně či pachy měst napříč světem. Norka se vůněmi zabývá už od 90. let a říká, že zachycovat pachy měst vyžaduje určitou kreativitu.
Tolaas se zaměřuje především na vůně, které jsou konstantní, proto jde po ulici brzy ráno, v poledne i večer, aby si byla jistá, že vůně nebude za okamžik pryč. Musí být trvalá.
Jak se vůně sbírají? Umělkyně pomocí vlastního nosu a někdy i nosů dobrovolníků vůni nasává, poté ji musí identifikovat a najít její zdroj. Ze vzorku zdroje se pak v laboratoři extrahují pachové molekuly. Od roku 2000 se jí podařilo takto zachytit přes 35 měst, mezi kterými jsou například Berlín, Mexico City, Kansas City nebo Detroit.
Mýdlíčko?
Jiným příkladem mohou být třeba mýdla s vůní uměleckých děl. Před pár lety s nimi přišel rakouský filozof Wolfgang Lederhaas, který se vzdal univerzitní kariéry a založil podnik, jehož cílem je přeměňovat literaturu, hudbu či obrazy v něco, co lze cítit.
Jeho první kolekce obsahovala šest organických mýdel, z nichž každé evokovalo nějaké z děl německé literatury 17. a 18. století: bajku Undine Friedricha de la Motte Fouquého, román Heinrich z Ofterdingenu od Novalise nebo román Hyperion aneb eremita v Řecku od Friedricha Hölderlina. Pro poslední ze jmenovaných použil do mýdla olivový olej a vavřín, do mýdla Kouzelná flétna od Wolfganga Amadea Mozarta zase přidal růže a cedr, které opera zmiňuje. A takhle, prosím, voní umění!
Text: Tereza Vaisová Foto: Getty Images
