ALBI Blog
všechny příspěvkyVe správné pohádce někoho utopí, sežerou nebo upečou. Říká psycholog
08.10.2019 Čtení pro radost
Jsou pro vás klasické pohádky čitelným soubojem dobra a zla? Statečný princ vytrhne drakovi z drápů krásnou princeznu, dostane půlku království a bla bla bla? Ale tak jednoduché to není. Pohádky jsou odjakživa plné násilí i krve a často vcelku bezdůvodně. A když je čtete s psychologem za zády, je to teprve horor!
Do pece s tebou!
Upečené děti, snězená princezna, popravený princ, to je standardní výbava běžné evropské pohádky. Vodníci, čerti, bezhlaví rytíři, hejkalové, umrlci… Dokonce ani neškodné světlušky nevyvázly bez cejchu a staly se z nich bestie, které zatáhnou člověka do močálu a pak se nad tím tonoucím chudákem posupně pochechtávají.
Řeči o tom, jak jsou dneska děti zkažené násilím, zatímco dřív vyrůstaly na obláčku naivních dětských představ, jsou zkrátka nesmysl. A to ani nemusíte otevřít zrovna proslulou sbírku ruských pohádek Krása nesmírná, kvůli které se v noci budily hrůzou generace československých dětí a jejich rodičů, kteří se nechali nachytat na poetický název a okořenili potomkům usínání Kostějem nesmrtelným.
Horory pro děti
Zkrátka jakmile se o pohádky začnete trochu zajímat, vůbec vás nepřekvapí, že o nich třeba psychiatr Jan Cimický mluví jako o hororech. A nemyslí tím nějaké zkazky z drsných krajů, kde se děti od čtyř let učí vlastnoručně zardousit hada nebo rozčtvrtit hyenu a jiné kousavé zvířectvo. Mluvil o pohádkách naší, evropské civilizace: „Takové pohádky bratří Grimmů jsou jeden větší horor než druhý.“ A to nechává stranou, že jsou vlastně už od prvních vydání zcenzurované a různé popisy pečení zaživa a podobně se do tištěné podoby ani nedostaly.
Ale vlastně vůbec nemusíme za hranice. Například Karel Jaromír Erben je ve světě proslulý zejména jako autor hororů. A to díky Kytici, která je plná roztomilých říkanek. Třeba: „Něco padlo – pode dveřmi / mok se jeví krvavý; / [...] dětská hlava bez tělíčka / a tělíčko bez hlavy.“ Trvejte v cizině na tom, že je Erben náš oblíbený pohádkář, a nejspíš vás pro jistotu vyhostí a Čechům zase zavedou víza.
Terorem k poslušnosti
K čemu ta hrůza? Odborníci tvrdí, že násilí v pohádkách mělo děti varovat, naučit je pochopit význam poslušnosti, a to za pomoci případného tvrdého trestu. Který navíc často ani není v rukou rodičů, ale nesmiřitelné vyšší moci. Prostě kdo zlobí maminku, neriskuje pohlavek, ale nějakou strašlivou smrt. A možná dokonce do vesnice přiláká temné síly! Ještě vám přijdou World of Warcraft nebo Fortnite extrémně násilné?
Někteří psychologové tvrdí, že pohádky reagují na niterné strachy, odrážejí dětské chápání dějů a situací a prý pomáhají řešit osobní konflikty. No ale protože výchova k dobru a férovému jednání je poměrně nudná, je potřeba to v pohádkách přehnat a zjednodušit. Dobro vítězí (za každou cenu, tady se na spravedlnost moc nekouká) a zlo je poraženo (i když, copak může drak za to, že dostal za úkol žrát princezny?). Zkrátka násilí se v pohádkách stará o příběh, protože z průpovídek „dobrým pomáhej a zlým se vyhýbej“ by akci nevydojil ani Hans Christian Andersen. Ten přitom dokázal postavit drama na krabičce sirek a jeho majstrštyk je tiché umrznutí ve sněhu.
Co se děje v dětské duši
Jak by řekl švýcarský otec dětské psychologie Jean Piaget, dětské myšlení se neobejde bez kouzel. Je totiž animistické – děti se k neživým věcem chovají jako k živým. S milou panenkou se mazlí, zlobivému traktůrku s gustem nasekají nádrž. A tomu odpovídá i svět pohádek. My se smějeme, že zvířata i věci mluví nebo že se lidé běžně mění v šutry a naopak. Ale dítě to zažívá denně.
Nejdál (od světa, ve kterém žijí lidé bez duševní poruchy) se ve výkladu pohádek dostala psychoanalýza. Její špičku pak představuje Rakušan Bruno Bettelheim. Ten se do pohádek ponořil tak hluboko, že i z cudné Popelky nakonec udělá mládeži nepřístupný příběh. Z jeho knížky Za tajemstvím pohádek si proto vytáhneme pár špeků. Napadlo vás třeba někdy, proč je to v pohádkách samá macecha? Macecha přece není máma, takže až tolik nevadí, když na ni padne strom.
Stručně řečeno, zas tak moc se toho v dětských příbězích posledních několika století nezměnilo. Vlastně něco přece jen – násilí a skrytého sexu teď obsahují významně míň.
A před usnutím ještě k zamyšlení pár ukázek psychoanalytických rozborů klasických pohádek
Popelka
Podle Bettelheima je Popelka jasným odkazem k období, kdy se dítě začíná učit hygienickým návykům, a selhává v nich. „Dítě se sice může naučit být čisté, ale ví, že by mnohem raději popustilo uzdu svému sklonu být nepořádné a špinavé,“ píše. Následuje celkem rozumná pasáž̌ o sourozenecké žárlivosti, ale rozbor nazouvání střevíčku pro tentokrát vynecháme.
Jeníček a Mařenka
Obraz dětského strachu, že je opustí rodiče − zde jako příběh dítěte, které je nuceno vzdát se závislosti na matce. „Perníková chaloupka, kterou je možno ‚sníst‘, je symbolem matky, která živí dítě ze svého těla,“ píše Bettelheim.
Červená Karkulka
Už její jméno klade důraz na červenou barvu, zastupující vášnivé city a zralost. Vlk je v roli svůdce, který chce Karkulku dostat do postele. Stejně jako už to provedl s babičkou, symbolem zralé ženskosti. „Nakonec se musí objevit myslivec a vše vyřešit,“ tvrdí Bettelheim.
Tak dobrou noc!
Text: Michal Schindler Foto: Getty Images
