ALBI Blog
všechny příspěvkyUmělé oplodnění je těžké ustát fyzicky i psychicky. Konkrétní rada? Nevzdávat to, říká Nina Aderito
22.07.2019 Čtení pro radost
„Překvapilo mě, kolik lidí se dnes s neplodností potýká a jak obrovský nápor pacientů centra zažívají. Ještě více zarážející mi přijde, že se léčí třeba už dvacetileté ženy,“ říká Nina Aderito, maminka vymodlené holčičky a bývalá koordinátorka IVF (in vitro fertilizace neboli umělého oplodnění). Když nastoupila na tuto pozici, ani ve snu ji nenapadlo, že jednou se to bude týkat i jí samotné. Z celého toho nelehkého procesu nakonec vznikla kniha Jak na IVF, která je manuálem a tak trochu duševní podporou pro ženy, které mají problémy s početím. Jak sama autorka říká, její příběh je ukázkou toho, že se nikdy nemá vzdávat bez boje. A že naděje existuje vždycky.
Vaše kniha má ženy naplnit optimismem a představit odpovědi na otázky, které si pokládají. O jaké otázky jde?
Cílem mé knihy bylo předat naději a přehledně představit všechny léčby. Myslím si totiž, že čím víc člověk o tom ví, tím je klidnější. Vysvětluju proto všechny otázky jako: Jak dlouho to bude trvat? Jaké výsledky potřebuju? Co když potratím? Co mě na klinice čeká? Jak léčba probíhá? Otázky se ale nevyhnuly ani mně – proč já?
Jak jste se dostala k práci koordinátorky IVF?
Čirou náhodou. A okamžitě jsem se snažila celou problematiku umělého oplodnění zmapovat a pochopit. Jenže tady jsem narazila. Knihy nebo publikace o tématu neplodnosti na našem trhu až tragicky chybí, odborná literatura byla moc velké sousto a internet? Ano, informací tam je hodně, jenže co z nich je pravda? Jak to, že si tak protiřečí? Došlo mi, že pochopit všechny léčby a jejich postupy, to není na jeden večer u Googlu. Za roky praxe jsem získala spoustu znalostí a jistotu. Ta se vytratila ve chvíli, kdy mně samotné se nedařilo úspěšně počít. Dvakrát jsem potratila. O čem píšu a co doporučuju, jsem tak prožila na vlastní kůži.
Umělé oplodnění vám bylo doporučeno, vy jste jej nakonec odmítla…
Najednou jsem na celé umělé oplodnění získala jiný pohled a hledala jsem alternativy.
Sice mi IVF bylo doporučeno, ale odmítla jsem se vzdát bez boje. Stres, sedavé zaměstnání, špatná životospráva, měla jsem co zlepšovat. Sice jsem věděla, jak IVF i další léčby neplodnosti probíhají, i jak na ně, ale čím dál tím víc mi docházelo, že psychika tu hraje zásadní roli. Začala jsem proto zkoušet různá cvičení, jógu, homeopatika, techniky dýchání, nejvíc mě to táhlo k východní medicíně a k akupunktuře. Zjistila jsem, že těch způsobů, jak si pomoci, jak případnou léčbu podpořit, je víc a na každém z nás je, jestli si některou z nich zvolíme. Naštěstí se podařilo a narodila se mi ta nejkouzelnější holčička.
Kdy vás napadlo, že napíšete knihu?
S tím nápadem jsem žila dlouho, ale klidnou hlavu pro sepsání jsem získala až s vlastním těhotenstvím. Přišlo mi hrozně líto zapomenout všechno, co jsem se naučila a dozvěděla. Hlavně všechny ty malé triky a tipy, ke kterým jsem se za roky praxe dopracovala a které jsou tak účinné. Přeci jen, jít takhle s kůží na trh, mluvit veřejně o něčem, o čem většina lidí tiše mlčí, přiznat se k tomu, že mi to nešlo, že jsem dvakrát potratila, to vůbec nebylo lehké rozhodnutí. Jenže nejsem jediná, kdo něco takového zažívá. Naopak jsem to brala jako jedinečnou příležitost svými radami pomoci někomu dalšímu.
Dceru se vám nakonec podařilo počít přirozenou cestou...
Nakonec ano. Byla jsem ale tak vyplašená z předešlých dvou potratů, že mě každá prkotina během těhotenství rozhodila a strach jsem si nesla skoro po celou jeho dobu. Nejhorší na tom všem bylo, že na příčinu potratů se zřejmě nikdy nepřijde.
Co je podle vás pro ženy, které se rozhodnou pro asistovanou reprodukci, nejtěžší?
Přijmout darovaná vajíčka nebo spermie. A taky to vědomí, že i když to stojí tolik práce, času i peněz, výsledek je nejistý.
Jaké jsou vlastně fáze celého toho procesu?
Těch fází je hodně, všechny popsat mi vystačilo právě na celou knihu. Druhů léčby neplodnosti je víc. Zdlouhavé je to ale od začátku až do konce. A trvá to. Někdy opravdu hodně dlouho. Zařídit výsledky, oběhat doktory, zjistit, která léčba je zrovna pro nás vhodná, přijmout ji, zažádat pojišťovnu o schválení léčby, naplánovat ji a v případě darování vajíček počkat na vhodnou dárkyni. Když tohle všechno ale člověk ví na začátku, ušetří si pak zbytečná zklamání. Právě se zklamáním a následnou frustrací z nevědomosti jsem se v práci shledávala každý den. To byl nejspíš ten moment, kdy jsem se rozhodla o tom napsat knihu.
Jak vaše rozhodnutí jít na umělé oplodnění vnímalo vaše okolí?
Já sama nakonec umělé oplodnění nepodstoupila a dcera vznikla naprosto přirozeně. Podle doby, kdy se mi ale počít nedařilo, mi IVF bylo doporučováno. Ale ptáte se dobře – jak by to vnímalo okolí? Jak bych to jen oznámila nejbližším? Co bych jim řekla? Zřejmě bych se s tím nikomu nesvěřila. A to je přesně ten problém.
Máte pocit, že v tomto případě existuje ve společnosti něco jako stigma?
Určitě ano! Vnímám to tak, že je to jedna z věcí, o kterých se nesluší mluvit. Raději děláme, že to neexistuje, ale tak to není. Problémy s plodností jsou dnešní realitou a tím, že před nimi schováme hlavu do písku, nezmizí. I když to možná zní banálně, pomáhá už jen to vědomí, že v tom nejsme sami, že i druzí řeší to, co my.
Ovlivnil nějak proces početí vaší holčičky to, jak ji dnes vychováváte?
Ano, určitě ovlivnil. Dcerka je vymodlené dítě. Cesta k ní tak byla dlouhá a bolestivá. Možná i proto jsem vůči ní úzkostlivější a v ledasčem shovívavější. Snažím se s tím ale pracovat a doufám, že ze mě co nevidět bude taková ta pohodová máma.
Jaká je po umělém oplodnění šance na druhé dítě?
Vždy záleží, proč pár musel umělé oplodnění podstoupit. Není vzácností, že po prvním dítěti počatém pomocí asistované reprodukce se páru podaří počít přirozeně.
Máte pocit, že se o umělém oplodnění mluví ve společnosti dostatečně a že je ženám poskytována náležitá péče (fyzická i psychická)?
Bohužel tenhle pocit nemám. Bylo by úžasné, kdyby v každém centru fungoval vedle gynekologa i psycholog. I kdyby jen proto, aby to člověk mohl ze sebe pustit nebo aby na celou situaci získal trochu jiný pohled.
Co byste chtěla ve společnosti v tomto ohledu změnit?
Ta změna už pozvolna začala. Mluvíme o tom čím dál víc, i když třeba jen na sociálních sítích. Svěřujeme se se svými příběhy a navzájem si tak dáváme pocit, že v tom nejsme samy. To je úžasné! Doufám, že nám brzy začne připadat naprosto přirozené, že někdo dochází do centra i za psychologem nebo že se nebojí s neplodností bojovat třeba s pomocí akupunktury.
Co byste poradila ženám, které procházejí podobnou situací?
Všem takovým ženám říkám, že za to nemůžou. Sama vím, jak je to těžké to celé ustát fyzicky i psychicky. Nějaká konkrétní rada? Nevzdávat to. Zaměstnejte si mysl nějakým novým koníčkem, zkuste nějakou alternativní cestou otěhotnění podpořit. A hlavně mějte naději.
Text: Viola Černodrinská Foto: Eliška Slováková
