ALBI Blog
všechny příspěvkyTomáš Hruda: České školství často připomíná ženskou obřízku
06.11.2018 Čtení pro radost
„Nemyslím si, že lidé, kteří posílají děti do škol, jim chtějí nějak ublížit. Dělají to, protože si myslí, že je to to nejlepší,“ říká Tomáš Hruda, spoluzakladatel projektu Education Republic. Snaží se změnit pohled na vzdělávání dětí, dospělých i pedagogů. A to od základu. „Čím víc lidí se přidá, tím větší je šance na změnu,“ vysvětluje. Proč má tak naléhavou potřebu měnit systém a co je na něm vlastně špatně?
Podle jakých kritérií bych měla vybírat základní školu pro svoje dítě?
Záleží na tom, co od ní očekáváš. Stejně jako v životě volím nástroje podle toho, jaké dílo chci vykonat. Když chci zašroubovat šroubek, vezmu si šroubovák, když chci zatlouct hřebík, volím kladivo. Jsou školy s výkonovými ambicemi, a ty volí rodiče, kteří pro svoje děti chtějí tituly a studium v zahraničí. A pak jsou školy, které dávají větší prostor a nechávají dětem trochu více odpovědnosti za jejich rozhodnutí a čas věnují spíš jiným aktivitám. V některých indikátorech pak nemají takové výsledky jako ty výkonové školy. Takže já jako rodič bych si měl nejdřív vyjasnit, o co mi vlastně jde, a v ideálním případě vzít v úvahu také to, jaké je moje dítě a co je v jeho zájmu. Což je samozřejmě ve věku, kdy nastupuje do školy, trochu obtížné.
„Většina dětí jde do školy s nadšením a v momentě, kdy se naučí číst a psát, začínají to nadšení ztrácet, školní povinnosti jim přestávají dávat smysl.“
Co by mě mělo odradit? Jaký je varovný signál, že sem prostě ne?
Vždycky je dobré se podívat, jestli škola reflektuje, že žijeme v době, kdy se dětem dostávají spousty informací, ke kterým dříve neměly přístup. Varováním by mělo být, pokud škola používá 200 let staré metody. Například známkování, klasický nástroj vnější motivace, je jasným ukazatelem. Většina dětí jde do školy s nadšením a v momentě, kdy se naučí číst a psát, začínají to nadšení ztrácet, školní povinnosti jim přestávají dávat smysl a plní je už jenom kvůli známkám. Školy, které neznámkují, to mají daleko těžší, protože musí děti zaujmout. Je to stejné, jako když po někom chcete peníze. Když u toho máte v ruce pistoli, pravděpodobně vám je dá, aniž byste mu museli vysvětlovat proč. Školy, které neznámkují, nemají v ruce ten pomyslný bič. Zároveň v nich učitelé dostávají okamžitou zpětnou vazbu, jestli to, co se děje, je v souladu s tím, co děti potřebují. Jestli sedí a poslouchají, protože je to opravdu zajímá.
U nás přece známkuje 90 % škol.
To, že něco dělá hodně lidí, ještě neznamená, že je to dobře. Kdybych měl použít drsný příměr, řekl bych, že je to podobné jako ženská obřízka. Troufám si tvrdit, že žádná z žen, které to v mládí podstoupily, si to neužívaly a ani v jejich budoucím životě jim to příliš nepomáhalo. Přesto, když vyrostou, tak to svým dcerám nechají dělat taky, a ještě jsou přesvědčené, že je to pro jejich dobro. Podobné je to i s naším školstvím. Reálně dětem ubližujeme, i když to děláme pro jejich dobro. Proto je potřeba, aby rodič přemýšlel a zajímal se o to, co se ve škole děje a jestli v ní pracují lidé, kteří přemýšlí. Protože i ve škole, která známkuje, může být učitel, který rizika tohoto systému chápe a pracuje s nimi tak, aby škody byly co nejmenší. Učitel, který ví, proč a co dělá, přemýšlí nad tím, jaké znalosti, dovednosti a postoje si děti ze školy odnesou.
Jak můžu svému dítěti pomoc, když přijde domů úplně „rozsekané“ se čtyřkou z diktátu?
To je velmi dobrá otázka, protože valná většina škol opravdu známkuje a spousta rodičů nemá na výběr. Co ale mohou dělat, je vysvětlit, jaký je význam té známky. Že známka sama o sobě není cíl, ale indikátor toho, jak na tom jsem. Zeptat se, proč se to nepovedlo, jestli bylo dítě unavené nebo nervózní, jestli se prostě jenom spletlo, ale chápe podstatu té věci, atd. Aby dítě pochopilo, že mi jde o to, jestli tomu rozumí, a ne o známku samotnou. V rodině, kde tohle neřeší, přijde dítě se čtyřkou a následuje řev a zákaz všeho možného od mobilu po pohádky, dítě dostává zprávu, že jediné, co někoho zajímá, jsou známky. Takové dítě si pak dělá taháky a klidně podvádí, protože jeho cílem není něco umět, ale získat dobré známky s co nejmenším množstvím vynaložené energie. Příkladem nevhodného používání známek je průměrování na vysvědčení. Když mám celou dobu čtyřky a pak se to na pololetní písemku naučím a všechno umím, tak bych měl mít na vysvědčení jedničku. Ten, kdo průměruje známky, vůbec nechápe, proč ty děti do školy chodí.
Proč jsou teda české školy zamrzlé v časech Marie Terezie?
Protože je to jednodušší. Děláme to takhle už dlouho a tečka. Od svých rodičů přebíráme vzorce chování. Když jsme malí, říkáme si, že spoustu věcí, co dělají naši rodiče, dělat rozhodně nebudeme. Ale když dospějeme, většinou je stejně děláme. Tenhle princip se ve školství osvědčil, tak ho prostě používáme taky a držíme tu pomyslnou pistoli u hlav našich dětí. Máme velmi silný nástroj, díky kterému jsme schopni velmi efektivně řídit třídu a děti si organizovat. Skutečně dobrá škola se ale přizpůsobuje potřebám každého dítěte, neboli praktikuje diferenciaci. Každé dítě pracuje na takové úrovni, kterou zvládne. V klasické škole probíhá tzv. frontální výuka, kdy učitel stojí vepředu a sděluje pravdy. Mezi dětmi jsou některé, které už to dávno vědí a ztrácejí čas, některé, kterým by to stačilo vysvětlit za polovinu času, některé, kterým učitelova rychlost vyhovuje, a pak ty, které zase vůbec nestíhají, a tím pádem si z toho neodnesou vůbec nic. Což je například v matematice, kterou zkrátka musíte pochopit, úplně k ničemu. Školy, které diferencují, vytvářejí skupinky dětí, a ty mohou pracovat různou formou. Někdo si potichu čte, někdo píše esej, někdo diskutuje… každý se věnuje takovému typu aktivity, který jeho čas ve škole maximálně zužitkuje. A tohle by měl dobrý učitel umět rozlišit. Každému pomoci rozvinout jeho talent na nejvyšší možnou míru. Tak se pozná i dobrá škola a nepotřebuje k tomu vůbec žádné známkování.
„Základní škola má obrovské možnosti a jediná omezení najdete v hlavách učitelů a ředitelů. A taky rodičů, kteří často požadují to, co sami zažili.“
Je ale s tímto přístupem vůbec možné naplnit školní osnovy?
Je. Absolutně bez problémů. Zejména pokud jde o základní školy, je rámcový vzdělávací program, podle kterého se musí řídit, velmi liberální a pokrokový dokument. Kdyby školy dělaly to, co se tam píše, bylo by na tom naše školství mnohem líp. Základní škola má obrovské možnosti a jediná omezení najdete v hlavách učitelů a ředitelů. A taky rodičů, kteří často požadují to, co sami zažili. Podle mojí zkušenosti jsou úplně „nejhorší“ ti rodiče, kteří pracují jen kvůli složenkám a dělají práci, která je nebaví. Žijí v paradigmatu, že pracovat je vlastně taková nepříjemnost a nejdůležitější dovednost, které si jejich dítě má odnést ze školy, je ochota dělat věci, které ho nebaví. Aby se v dospělosti uživilo. Přirozeně chtějí pro svoje děti to, co si oni sami myslí, že funguje. Kdežto rodiče, kteří sami dělají něco, co je baví a naplňuje, chápou, že nejdůležitější je vysvětlit smysl a děti nadchnout, a vědí, že potom se učí několikanásobně rychleji.
Co se s tím dá dělat?
No, je to trochu zacyklené. My jsme přejetí socialismem, kdy škola rozhodně neměla za úkol vychovávat osobnosti, které vyjadřují svoje názory a jsou samostatné. Naopak. A my tyhle vzorce chování přenášíme na svoje děti a pomalinku se odlupují ti, kteří pochopili, že držet hubu a krok není v dnešním světě ideální strategie. Pořád je to relativně malé procento populace, ale pomáhá na to čas. Pomalu.
„Šetřit na učitelích je největší hloupost na světě.“
Jak s tímhle bezútěšným stavem školství souvisí fakt, že učitelé jsou dlouhodobě podhodnocení?
To je ostuda, která ten fakt jenom podporuje. Už jsme se dostali tak daleko, že když se řekne, že je někdo učitel, přemýšlíme, proč to vlastně dělá, v čem je problém. U mužů je to ještě daleko silnější. A to je podle mě zločin. Když se podíváme na země, které mají školství funkční, vidíme obrovský rozdíl. Prestiž povolání tam není jen deklarovaná, ale skutečná. Dovednostní profil dobrého učitele se totiž téměř neliší od dovednostního profilu vrcholového manažera. Člověk, který dokáže diferenciovat výuku třiceti dětí, by neměl žádný problém řídit se svými schopnostmi středně velkou firmu. A na trhu je cena takovýchto lidí samozřejmě úplně jiná. Šetříme na nepravém místě. Dobrý učitel dokáže osudy dětí měnit. Může rozhodnout o tom, jestli skončí v kriminále, nebo ne. Z pohledu státu, kolik mě bude stát člověk, kterého každé dva roky zavírám do vězení? Takový život stojí daňové poplatníky desítky milionů korun a spoustu nepříjemností. Naopak spokojený člověk ze střední třídy desítkami milionů korun přispívá. Šetřit na učitelích je největší hloupost na světě.
A to je důvod, proč jste založili Education Republic? Aby se tohle dozvědělo co nejvíc lidí?
Přesně tak. My se snažíme vybudovat alternativní ekosystém, aby děti, zejména ty starší, pochopily, že k tomu, aby se něco naučily, nemusí nutně chodit do školy. Jsme tu pro lidi, kteří se chtějí něco učit, v něčem se zlepšit. Pro určitý typ znalostí může být škola cestou nejlepší, ale zdaleka ne jedinou. Může to být online kurz, společné učení s kamarády nebo mentoring, variant je celá řada. Nám jde o to, vrátit vzdělávání smysl. Učím se proto, abych toho o světě víc věděl a dával mi větší smysl. Ne proto, abych měl někde v šuplíku kus papíru a moji rodiče mohli slzet při promoci. To je koncept starý sto let, kdy vystudovat vysokou školu znamenalo vstupenku do elity. Dneska to ale už vůbec neplatí. Učení je celoživotní záležitost. Vzdělání je kumulativní. Čím víc toho o světě vím, tím větší mi dává smysl. Když čtete tu samou knížku ve dvaceti a ve čtyřiceti, vezmete si z toho něco úplně jiného. Protože jen lidé, kteří jsou ochotni se celý život učit, mají reálnou šanci ve společnosti uspět a něco smysluplného jí také předávat.
Text: Natálie Veselá, foto: Marek Novotný
