ALBI Blog
všechny příspěvkyPsychologie divočiny: Hodina denně v přírodě prospívá nejen dětem
08.04.2019 Čtení pro radost
Povědomí o blahodárných účincích, které má na lidskou mysl příroda, je staré snad jako civilizace sama. Že příroda regeneruje psychiku, pocítil během života na vlastní kůži kde kdo, ale na čem takové principy ozdravných procesů stojí? Podívejme se za hranice vlivu romantických představ básníků i slavných šamanských ceremonií. Psychologové na západě totiž vzali přírodu vážně a spojili svůj vědní obor s ekologií.
Environmentální psychologie zkoumá, co přesně se s lidskou myslí děje, když se ocitne mimo lidský vliv, tedy v pravé divočině. Naše mysl přirozeně reaguje na veškeré podněty, které ji obklopují. Vědci se proto před časem rozhodli zkoumat tento fenomén v přírodě, z níž člověk pochází. V Česku je tato disciplína stále málo známá, její význam pro lidstvo však sahá za rámec ekologické globální problematiky.
Po stopách prapředků
Na dvou světových kongresech o divočině, které se konaly v Meridě roku 2009 a v Salamance v roce 2013, vědci odprezentovali překvapivé poznatky o důležitosti zachování přírodních oblastí s kontinuálním vývojem bez zásahu člověka. Bylo zjištěno, že při vstupu do prostředí bez civilizace se mysl začíná chovat docela jinak a že nejde jen o reakci na náhlé zmizení šumu měst a elektro-smogu. Psychika se po pár okamžicích přepíná do režimu podobnému původnímu nastavení našich prapředků. Právě po nich si neseme inventář programů, které se do civilizace patrně nevešly. A tak probíhá v civilizované mysli permanentní podprahová frustrace z nevyužitých, nebo chybně využitých kontrolních systémů. Při vstupu do přírody se navíc lehce zpomalují mozkové vlny, čímž dochází ke spontánní relaxaci.
Čím víc divočiny, tím víc v klidu
Co si vlastně představit pod pojmem divočina? Jde o prostranství v přírodě, kam člověk nezasahuje do přirozeného vývoje místních zvířecích a rostlinných společenstev. Ukázalo se, že to je jeden z klíčových faktorů při spouštění příslušných ozdravných programů naší psychiky. Zahrady a parky jsou fajn, ale mysl v tomto případě neošálíte. Roli tu hraje nejen míra odtrženosti od civilizace, ale také rozloha dané lokality. Pocit, že ze světa divočiny jen tak neuniknete, musí zkrátka být věrohodný.
Aby naše vědomí dostalo ty správné impulsy, musejí se v divočině navíc omezit i ruchy, které si dnes nosíme všude s sebou. Řeč je o mobilech a rostoucí nutkavé potřebě vše dokumentovat. Spoustě z nás jde zjevně spíše o to, jak výlet do lesa vypadal, než jaký skutečně byl, a tak přírodní genius loci zůstává mnohým výletníkům skryt.
Bacha, o čem si v lese povídáte
Jakmile vědomí v divočině přepne do modu naprostého uvolnění, sepnou se naopak staré instinkty, které zapojují všechny smysly. Může docházet až k lehkému transu, v němž podle psychologů člověk skutečně oprašuje vlastní hodnotový systém. Právě toho specializovaní psychoterapeuti využívají při léčbě psychických socializačních poruch, traumatických bloků a jiných psychických problémů. Metodami environmentální psychologie byli léčeni například i příslušníci teroristické organizace IRA. Jejich mysl byla od mládí zvyklá na myšlenku, že zabíjet je normální. Paradoxně právě v africké divočině bývalí republikánští branci přišli na to, že tomu tak není a mohli se pak zapojit do normálního společenského života.
Naordinujte si hodinu denně v přírodě
Americká akademie pediatrů prohlásila, že pro správný mentální vývoj dítěte je nutný alespoň hodinový pobyt v přírodě denně. Zřejmě i proto, že vývoj jedince je, jak už okřídleně tvrdí biologové, zrychlenou verzí vývoje celého druhu. A tak se oklikou přes exaktní vědu dostáváme opět k témuž: Zkusme párkrát do měsíce vypnout naši umělou inteligenci a nechme se svést ozdravným voláním divočiny. Zkrátka a dobře, vyrazme občas s celou rodinou bez tabletů a telefonů třeba do nejbližšího lesa!
Autor: Jacob Tetzeli, Foto: Thinkstockphoto
