ALBI Blog
všechny příspěvkyPozor na pusu! Dorostla generace sněhových vloček
12.09.2018 Čtení pro radost
Nedospívají, jen stárnou. Jsou unisex, přecitlivělí a bez smyslu pro humor. Dnes jim je kolem pětadvaceti, a když o nich někdo řekne, že jsou sněhové vločky, urazí se. Prý jim to způsobuje psychické problémy. Je generace sněhových vloček opravdu taková?
Generalizace je vždycky zavádějící, ale v každé době lze u stejně starých lidí vysledovat jisté podobné společné rysy. Jak si svůj nick vysloužily vločky? Vznik přezdívky pozdních mileniálů má několik různých teorií. Nejčastěji bývá přisuzován knížce Klub rváčů od Chucka Palahniuka (v roce 1999 zfilmované Davidem Fincherem). Hlavní postava Tyler Durden stoupencům říká: „Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka. Jsi stejná hnijící organická hmota jako kdokoli jiný a my všichni jsme součástí jedné a té samé hromady kompostu.“ Pokračuje to ve stejném duchu: „Naše kultura způsobila, že jsme všichni stejní. Nikdo už není opravdově bílý nebo černý nebo bohatý. My všichni chceme totéž. Jako jednotlivci nejsme nic.“ V knize se problém zklamání z pocitu jedinečnosti a očekávání automatického úspěchu a slávy (které ale v reálu nepřicházejí) řeší agresí a pokusy o destrukci celé společnosti. Jak se s tím ale vyrovnávají skuteční lidé?
Jsem něco extra
Kde se vůbec vzal ten pocit jedinečnosti, prosycený celou generací? Skvěle to vysvětlil už v roce 2013 na svém blogu Wait But Why Tim Urban v článku Proč je generace Y nešťastná. Zjednodušeně se dá odpovědět: Protože má příliš vysoká očekávání.
Předchozí generace vychovávané v mantře tvrdé práce to měly jednodušší. Motto: „Když budeš dlouhé roky tvrdě pracovat, přežiješ to.“ Tady vážně není moc prostoru pro zklamání.
Jenže novodobá mantra „Jsi něco zvláštního“ funguje jinak. Není možné vštěpovat všem dětem na světě, že jsou něco extra, protože prostě nejsou. Všichni totiž nemohou být jedineční a lepší než ostatní. Čistě matematicky to nevychází. Jenže když jste vychováni v přesvědčení, že „stačí jen počkat na to, aby svět pochopil, jak skvělý jsem!“, může to dopadnout dobře?
Ale budou přece hodnější?
Zajímavý posun proběhl v Číně. Děti jsou tam ještě hýčkanější než u nás. Kvůli státní politice omezování porodnosti jsou totiž právě ony tou nejvyšší investicí. Jak se to projevuje?
První generace malých císařů byla tvrdá. Malí tlouštíci se jen přecpávali mekáčem, zapíjeli to kolou a hráli videohry. Nová generace se už mnohem víc obává věcí, jako je znečištění ovzduší, vyžadují biopotraviny (děsí se jídla, které není z dovozu) a k tomu pijí jen vodu (výhradně Evian). Děti ve škole už ani necvičí, protože to přece představuje riziko zranění. Jsou mnohem agresivnější, ale zároveň slabé.
Ochráním tě před zlým světem
To je hlavní motto i českých rodičů. Děti si nesmějí hrát samy na ulici, nemohou chodit samy ze školy, a když už jsou na ulici, měly by mít reflexní vesty. Samozřejmostí je pravidelná kontrola polohy a životních funkcí mobilním telefonem. Pokračuje to 100% plánováním volného času (kroužky) v podivné kombinaci s průměrnými 5 hodinami času stráveného denně online.
Zapomněli jsme, že výchova neznamená život v bavlnce. Naopak. Výchova znamená učení se z překonávání překážek, které nám život klade. Co tě nezabije, to tě posílí. Co ti nic neudělá, nic tě nenaučí.
Chci, abys mě ochránil před zlým světem
Co se stane, když malý zázrak dospěje (nebo přesněji jen zestárne)? Je ten člověk silný a připravený na to, utkat se s nástrahami života? Asi ne. Zázrak je zvyklý na pohodlí, bezpečí a vyžaduje ho i nadále. I sněhové vločky samozřejmě touží po štěstí. Stejně jako kterákoli jiná generace, jako všichni lidé. Jenže oproti předchozím generacím mají nevýhodu velice nízkého prahu (nejen psychické) bolesti. Přirozeně tedy naši zasnění, unikátní, duhoví jednorožci hledají nejjednodušší cestu, jak všechno zvládnout. A s tím jim na pomoc rádi přispěchají lékaři. Tento text píšu v kavárně, kde vedle mě sedí skupinka 16letých holek a baví se o tom, kolik lexaurinu (lék na snížení úzkosti) která z nich bere. A jestli je to dobré kombinovat s kodeinem (lék na bolest). Opravdu ve svých životech zažívají tolik nezvladatelné bolesti?
Proč by to ale mělo být špatné?
Na západě jsou velmi populární tzv. „trigger warnings”, tedy varování před potenciálními emočními zraněními. Na vysokých školách v USA, ale i UK mají takovéto výstrahy ochránit studenty před něčím, co by je mohlo zranit. Fakulta archeologie ve skotském Stirlingu tak varuje studenty, že jim budou promítány snímky mrtvých těl a kosterních pozůstatků. Jinde musí zase budoucí veterináři dopředu podepsat souhlas s tím, že na přednáškách anatomie uvidí pitvu zvířete. Na jiné prestižní univerzitě zase vysokoškoláky varují, že při studiu bible mohou zažít šok z násilných činů. A můžeme pokračovat donekonečna.
Tady už přestává legrace
Doslova. Přehnaná korektnost zabíjí humor. Ten je, jak známo, postavený často na dvojsmyslech a ironii, což je forma (dnes tak obávané) agrese. „Lidé totiž už jen reflexivně reagují na určitá slova a fráze, ale už nepřemýšlejí o smyslu a souvislostech,“ padlo v jednom z rozhovorů novináře Jona Ronsona pro BBC. Zaznělo také, že publikum už není schopné rozeznat nuance a nevěnuje pozornost kontextu. Čím dál méně lidí je schopno rozeznat rozdíl mezi rasistickým vtipem a liberálním vtipem dělajícím si legraci z rasismu. Britský komik Andrew Doyle tuto posedlost po hledání a nahlašování „prohřešků“ popsal jako jakýsi druh amatérského sportu. Psychologové to dokonce označují za všeobecnou eskalaci narcistického chování. „Dříve, když lidi něco urazilo, vyšli ven, řekli to své rodině a známým a to bylo všechno. Dnes má každý na všechno názor a ten potřebuje sdělit všem a je přesvědčen, že je s tím potřeba něco udělat.“ A to ovlivňuje komiky, kteří jsou pod tlakem autocenzury. V Británii už není v pořádku veřejně o někom prohlásit, že je to muž. Musíte říct „člověk s mužskými pohlavními orgány“. Přitom je neuvěřitelné, že ještě v roce 2006 patřilo mezi nejoblíbenější komiky duo, které se stylizovalo do role obtloustlých transvestitů. Dnes se taková stylizace pokládá za „extrémně necitlivou“.
Závěrem je třeba říct, že není možné strčit celou jednu generaci lidí do šuplíku se jmenovkou „Sněhové vločky“. Jde ale o zajímavý fenomén, který nás vybízí k řadě otázek, na které by měli hledat odpověď všichni, vločky i nevločky.
Text: Jan Strmiska, foto:Thinkstock
 |
Náš tip - YogiTahle hra vám na rozdíl od článku zamotá jenom ruce a nohy - kdo bude nejlepší Yogi? |
