ALBI Blog
všechny příspěvky„Poměřovat lidi věkem nedává smysl“
18.09.2019 Čtení pro radost
Jiří Hrabě řídí neziskovou organizaci Elpida, která pomáhá seniorům nevypadnout ze společnosti. Zůstat její samozřejmou součástí. Nedostat se ve světě, který ovládají už jejich vnoučata, do izolace. Navíc vede redakci časopisu Vital. Sám má vitality na rozdávání, o své práci mluví se zápalem, a když ho fotografka vyzve, aby kvůli lepšímu záběru skočil oknem na balkon, nezaváhá.
Kdo je dneska starý?
Jenom ten, kdo se tak cítí. I když podle zákona to jsou lidé, kteří odešli do důchodu. Ale i ti se za poslední roky hodně změnili. Dnes jdou do penze lidé, kterým v listopadu 1989 bylo kolem pětatřiceti. Byli na začátku. Mezitím si plnili sny, cestovali, podnikali, zakládali rodiny. Prožili těch třicet let aktivně. Takže z nich teď neuděláte babičky v šátku, co krmí kachny. Senioři jsou dneska nejen aktivnější, zdravější, ale především sebevědomější.
Taky jich přibývá, společnost stárne, dožíváme se vyššího věku. Tělo vydrží dost, ale co hlava?
Jistě, alzheimer je epidemie 21. století. To souvisí s prodlužováním fyzického věku. Je na každém z nás, jak se k tomu postaví. Pokud děláte něco, co vás udržuje ve společnosti, vzděláváte se, máte kontakt se světem, oddálí to úpadek mentální kapacity klidně i o pět let.
Pomáháte v Elpidě také s tím, aby lidé mentálně stárli pomaleji?
Každý den nabízíme na čtyřicet cvičení, kurzů, workshopů. Hlavně se snažíme naše klienty držet při věci, aby jim současný svět nepřišel odcizený. Hodně teď chtějí jazykové kurzy. V posledních letech tvoří na 60 % našeho programu. Dřív to byly kurzy počítačové, kde jsme lidem vysvětlovali, i co je to myš a jak se s ní pracuje. Dnešní senioři se chtějí spíš naučit stříhat digitální videa. Mění se to. Do penze už jdou lidé, které počítač doprovází většinu jejich pracovního života.
Elpidu jsem od začátku bral jako zajímavou práci, a ne jako „něco pro ty seniory“.
Mám dojem, že jakmile odejdete do důchodu, berete na sebe nálepku. Dřív jste byl to nebo ono, ale teď jste senior. Jako byste se přechodem do penze ze společnosti vydělil. Ale senioři jsou přece její součást.
A čím dál větší. Svět stárne a bude stárnout ještě víc, takže se bude muset seniorům přizpůsobit. Změní se reklama, služby, byznys model jako takový. Dneska je velká část marketingu firem zaměřená na mladé nebo na produktivní, zanedlouho to bude jinak. V USA už dnes třeba poválečná, silver generation drží většinu peněz, má velkou kupní sílu. Ostatně i u nás už to začíná být vidět. I čeští penzisté už mají prostředky a jsou připraveni si život užívat, a ne jen hlídat vnoučata.
Většina českých seniorů žije sama, tedy ne ve vícegeneračním prostředí. Děti odešly a založily si své rodiny jinde. Pomáháte svým klientům neztratit kontakt s mladšími lidmi a jejich dnešními problémy?
Zaměstnanci Elpidy jsou mladí lidé a to je první věc, kterou naši klienti kvitují. Máme festival Old’s Cool, který už šest let propojuje generace. Letos jsme třeba vystavili velkoformátové fotky, kde se české a slovenské herečky a zpěvačky jako Eva Holubová, Katarzia, Kristýna a Jenovéfa Bokovy nebo Lenka Krobotová vyfotily se svými mámami a řekly, proč jsou pro ně důležité. Připravily to pro nás fotografka Bet Orten a stylistka a novinářka Veronika Ruppert a my tuhle výstavu po Praze odvezeme do Bratislavy. Minulý rok dal slovenskému Old’s Cool záštitu tehdejší prezident Kiska. Letos plánujeme pozvat Zuzanu Čaputovou, pro kterou jsou senioři silné téma. Ostatně na první den v úřadu si pozvala právě seniory. Chceme i na Slovensku prostřednictvím koncertů a výstav ukázat, že k mezigeneračnímu souboji není důvod, je to něco normálního, co funguje zcela přirozeně. I když jsme na to možná trochu zapomněli.
Moje práce je mezigenerační a to mě na ní baví. Díky ní jsem se potkal s lidmi, kteří dokázali posunout tuhle zemi kupředu. A mnozí tady dneska už nejsou. Já je stihl.
Bude ještě někdy společnost vzhlížet ke stáří, a ne ho brát jenom jako cosi otravného? Dřív přece bylo metou zestárnout do moudrosti, dnes je cílem zůstat mladý.
Jiřina Šiklová vždycky říká, že z mladého blbce bude jenom starý blbec. Stáří není recept na moudrost, možná na zkušenost. Dneska je stáří spíš marketingová kategorie, ale ve finále jsme každý za sebe, máme sociální vztahy, koníčky, profesi atd. A když už toto všechno pomine, tak zbyde věk, ale to nemusí nastat u každého. Na Západě už funguje koncept bezvěké společnosti, poměřovat jednotlivce podle věku nedává smysl. A ani v marketingu to už podle věku nefunguje. Spíš podle hodnot, zájmů, zkušeností a vkusu.
Jak dlouho pracujete se seniory vy?
V Elpidě jsem od roku 2004, takže patnáct let.
Měl jste to v plánu?
Na žurnalistice jsem dostal nabídku, jestli bych nenapsal učebnici, jak naučit seniory s počítačem. Dostal jsem k ruce dva ajťáky, ti to dali dohromady a já to měl přepsat do srozumitelného jazyka. Tak začala moje spolupráce s Elpidou, pomáhal jsem jako student s PR a komunikací. Pak přišla možnost postavit časopis pro seniory, tehdy u nás žádný pořádný nebyl. Koukli jsme se do světa, kde takové věci vycházejí běžně, třeba jsme se inspirovali Warholovým magazínem Interview apod.
Jak se vám dívá na kampaně, které vyzývají mladé, aby vyškolili svoji babičku a dědu, protože to nebo ono vidí blbě? Může to fungovat?
Může, otázka je jak. Rozhodně se tak dostanete do médií. Ale jinak to celé vždy stojí na předpokladu, že senioři plošně volí toho nebo onoho, kupují to nebo ono apod. Ale v realitě to tak není. My třeba víme, že senioři jsou stejně tak náchylní věřit fake news jako čerstvý absolvent učiliště. Kritické myšlení je u nich v zásadě na stejné úrovni. Takto pojaté kampaně podle mne vůbec neplní svůj cíl – jenom urazí a zaženou seniory ještě hlouběji do zákopů. My naopak děláme kurzy Život v době informační, kde seniorům neříkáme, že bílá je bílá a černá černá, ale dáváme jim nástroje, jak poznat, jak se věci mají. Jak poznat vylhanou zprávu, jaké má parametry, jak poznat naopak ověřené zprávy atd.
Co vám práce v Elpidě za těch patnáct let dala?
Setkání. Mohl jsem si třeba říct, s kým chci dělat rozhovory, a dělal jsem je. Třeba s Arnoštem Lustigem, Václavem Havlem, Lenkou Reinerovou, Ivanem Klímou, Ludvíkem Vaculíkem, Pavlem Kohoutem, Evou Jiřičnou… Každý takový člověk ve vás něčím uvízne. Nedívám se díky tomu na seniory skrz prsty. Vím, že jsou to lidi jako my, akorát třeba o třicet let starší. Nebo bohatší o zkušenosti.
Text: Martin Groman Foto: Eliška Slováková
