ALBI Blog
všechny příspěvkyNechte své děti dýchat. Příliš péče jim škodí
03.12.2019 Čtení pro radost
Snažíte se neustále vytvářet vašim ratolestem program? Nenecháte je ani na chvilku vydechnout? Máte pocit, že s nimi musíte být při každém jejich kroku? Děti rodiče bezesporu potřebují, včetně jejich péče a hýčkání. Jenže všeho moc škodí, ukazují loňské závěry amerických výzkumnic.
„Náš výzkum ukázal, že děti vrtulníkových rodičů mohou být méně schopné vyrovnat se s narůstajícími nároky, zejména ve složitém prostředí školy,“ vysvětluje hlavní autorka výzkumu Nicole Perry, která sledovala několik set dětí od jejich druhých narozenin po školní věk. Vrtulníkovým rodičovstvím se míní neustálé poletování okolo dětí, aby se měly jako v bavlnce. Takový vrtulníkový rodič se o dítě stará ve všech ohledech, i když by si mohlo poradit samo. Vymýšlí, čím se má zabývat, jak se na něj mají tvářit učitelé, co jej má bavit a s kým a jak si má hrát. Nenechá dítěti volnost, protože je pořád na něco připravuje: na školku, na školu, na gymnázium... Nic z toho samozřejmě není hloupé samo o sobě, ale pokud maminka ořezává dvanáctiletému synkovi pastelky do penálu, nejspíš to potomka nějak ovlivní.
Správný odhad
Aby se děti naučily zvládat své emoce, potřebují totiž chápavé rodiče, kteří odhadnou, co dítě zvládne samo a kdy naopak potřebuje pomoc nebo útěchu. Sebeovládání se dítě musí naučit – stejně jako třeba zavázat si tkaničky. A stejně jako u tkaniček se to nenaučí, pokud to nebude zkoušet. Bolístky není zapotřebí foukat dřív, než si dítě vůbec uvědomí, že upadlo. Pokud se s pádem nevyrovná samo, úloha rodiče je nasnadě – ale až poté, co dítě bude mít čas zkusit se s bolístkou smířit samo. Sahají konsekvence takového přehánění až do školního věku?
Hra podle pravidel
V první fázi výzkumu psycholožky vedené doktorkou Perry z Minnesotské univerzity analyzovaly videozáznam, na němž si mámy dvouletých dětí nejdřív se svými ratolestmi volně hrály a společně uklízely hračky. Přitom hodnotily, nakolik matky prosazovaly svou vůli: opakovaly své pokyny a domáhaly se následování svých instrukcí nebo svého pojetí hry. O tři roky později psycholožky opakovaly podobný úkol s teď pětiletými dětmi: a potvrdily, že chování maminek zůstalo velmi podobné: ty, které svou vůli prosazovaly dřív, ji prosazovat nepřestaly.
„Vrtulníkové rodičovské chování zahrnovalo neustálé vedení dětí: nabádání, s čím si hrát a jak užívat konkrétní hračky, jak si po hraní uklízet, stejně jako přehnané nároky nebo přísnost. Děti na ně reagovaly různě. Některé se chovaly vzdorovitě, jiné byly apatické a další projevovaly frustraci,“ vysvětluje doktorka Perry.
Schopnost kontrolovat sám sebe
V pěti letech věku pak výzkumnice změřily, jak jsou předškolní děti schopné ovládat své emoce. V jednoduchém testu mezi sebe a dítě rozdělily dort tak, že dítě dostalo menší část – a posléze dětem přidělený menší kousek opět vzaly a snědly ho samy. Kromě reakce na nepříjemnou emoci pak měřily i jejich inhibiční kontrolu: schopnost věnovat pozornost konkrétním podnětům a potlačit přirozené nutkání reagovat na podněty, které jsou výraznější.
Inhibiční kontrola přitom není svévolným výplodem psychologů, kteří chtějí něco testovat. Jedná se o klíčovou schopnost pro odložení jakékoli bezprostřední reakce, než člověk zváží její přiměřenost: nepraštit spolužáka, protože do vás strčil, nepromluvit při vyučování nebo při veřejné debatě, než vás učitel nebo moderátor vyvolá, nesáhnout do cizího sáčku s bonbóny prostě proto, že na ně máte chuť.
U dětí s nedostatečnou inhibiční kontrolou v předškolním věku se tak o pět let později častěji objevovaly problémy ve škole – a předškoláky s vyšší kontrolou naopak statisticky čekal vyšší akademický úspěch i méně emočních problémů.
Přílišná kontrola škodí
Předškoláci, kteří coby batolata nezažili přílišnou kontrolu, lépe zvládali nepříjemné pocity z ukradeného dortu a dosahovali lepších výsledků v testu inhibiční kontroly. A navíc je učitelky ve školce hodnotily jako nadanější než předškoláky, které mámy jako batolata ovládaly hodně. Rozdíl se projevil i v deseti letech: děti, jejichž rodiče to s kontrolou nepřeháněli, byly opět svými učiteli považované za nadanější. A v dotaznících navíc uváděly méně emočních obtíží.
„Pro děti, které si vyvinuly schopnost se v nepříjemných situacích uklidnit a chovat se přiměřeným způsobem, bylo pak snazší přizpůsobit se vzrůstajícím nárokům preadolescentního školního prostředí,“ shrnuje závěry výzkumnice.
Víra ve vlastní schopnosti
Dítě se zkrátka musí postupně učit postarat se samo o sebe a smířit se s tím, že se občas něco nepovede. Pokud se mu to nepodaří v předškolním věku u těch nejbanálnějších záležitostí, bude mu ve škole chybět schopnost samostatně rozvažovat a ovládat svoje jednání. A pokud budou rodiče v přehnané péči pokračovat, dítě samozřejmě může z vnějšího pohledu prospívat a pod dozorem rodičů úspěšně vystudovat tu nejlepší školu. Jenže když si pak rodiče řeknou, že už by se o sebe měl potomek začít starat sám, on (nebo ona) najednou neví jak. Bez vnější podpory mu chybí vytrvalost a ochota pokračovat ve snažení i tehdy, když se zrovna něco nedaří – což se logicky odráží v pracovním i osobním životě, vysvětluje psycholožka Jill Weber, jedna z autorek výzkumu.
Text: Vojtěch Pišl Foto: Getty Images
