Muž, který po nocích šije boty

13.06.2019 Čtení pro radost

Kdy je práce hobby a kdy už workoholismus? Filip Marek vystudoval potravinářskou průmyslovku, byl pekařem, 5 let pracoval u letadel... A nakonec skončil na židli před počítačem. Jako stále více z nás. Rozhodl se všechno změnit a zase pracovat rukama.

Jak jste se dostal k botám? Jednoho dne jste se vzbudil...

Zaujalo mě hlavně to, že to dělá málo lidí. Masová produkce všechna tato řemesla zašlapává, takže to dostává tajemný nádech. I spousta toho nářadí vypadá poeticky.

Vy se tím, co tady děláte, tedy neživíte?

Ne. Chodím normálně dál do práce. Toho režimu, kdy ráno vstanete a jedete do práce, večer se vrátíte a stále takhle dokola, a v podstatě se těšíte na víkend, toho jsem se nezbavil. (Pozn. redakce: rozhovor děláme v Jílovišti, vesničce za Prahou, kde má Filip dílnu. Dojíždí denně do Prahy.) Jenže já v práci dělám taky boty (smích).

Prosím!? To tedy není únik před nudnou šedí kanclu?

Chodím do práce, kde se od rána do večera účastním různých fází výroby bot. V dílně je nás asi jedenáct. Přijedu domů a zalezu si tady do dílny k sobě. Tak to dělám už tři roky.

V podstatě by se to, co dělám, dalo nazvat koníčkem. Ale jen s tím, že dělám to samé v práci i tady. Líbí se mi, že se mi rozmazává pojem „být v práci“.

A není to tedy spíš workoholismus?

S tím to může hraničit, ale nemám pocit, že by mi to škodilo. (Pozn. redakce: máme zprávy od manželky, že na tuhle věc existuje i úplně opačný pohled.)

Já s tím mám tedy problém. Když dělám to, co mě baví, ve volném čase i v práci, stírají se mi ty rozdíly. Nikdy vlastně nevím, kolik hodin denně pracuju, a nikdy si tak vlastně neodpočinu…

Mně to ale nevadí. Já jsem se u toho našel. Zjistil jsem, že mě takhle baví opakovat jednu činnost pořád dokola. Hrozně oceňuju, že čím víckrát to udělám, tím líp mi to jde. To jsou věci, kdy prostor pro ten moderní výraz workoholismus prostě není. Kdo byl workoholik před 100 lety? Takhle se to nebralo.

Samozřejmě pokud je někdo ještě donucený dojíždět, a tím pádem i odcházet od rodiny, mohlo by to být škodlivé. Jenže já mám tu dílnu přilepenou na rodinném domě. Když jdou děti spát, doběhnou v pyžamu a ještě si tu něco nakreslí.

Znáte někoho, jako jste vy? Je dnes manuální práce skutečně trendy?

No mám dva kamarády, kteří se zdají být blízko podobnému rozhodnutí. Jeden z nich chce vyrábět nože.

Je technologie výroby bot složitá?

Je to tak hrozně rozmanitý, že určitě. Člověka motivuje, když je laťka tak vysoko, že se na ni nedá úplně dosáhnout. Dalo by se i doufat, že se člověk nedostane do toho stavu, kdy zjistí, že už mu to nemá co dát.

Na jak dlouho jdete po práci ještě sem do dílny?

Záleží, jak moc je potřeba, abych byl nahoře (s rodinou). Ale já to opravdu moc neměřím. Není důvod. Když mi to jde a baví mě to, jsem tu třeba do dvanácti i do jedný ráno. A pak v šest stávám a jedu do práce. Pak mi ale není moc dobře (smích).

Asi trochu lepší než hrát třeba na PlayStationu. Umíte vyrobit i podrážky?

Zatím to vyrábím všechno sám. Tyhle celolité podrážky (ukazuje mi cizí boty, které zrovna opravuje) nedělám. Všechno skládám z jednotlivých částí a lepím nebo šiju. Hrozně mě baví recyklovat jednotlivé materiály. Kusy kůže nebo třeba podpatky si vezmu z jiných bot, které jsem našel. Rozeberu je, rekonstruuji, přestavuji a používám staré materiály na nové věci. A není to na škodu toho výrobku, člověk to nepocítí, ani to není vidět. Hrozně rád podporuju věci v další funkčnosti.

Co vás nejvíc baví?

Líbí se mi pevnější kotníkové boty typu pohorky. Člověk se na tu botu může spolehnout, i když mu v ní může být víc horko. Ujdete v nich velkou vzdálenost, takže to jsou skutečně boty pro lidi, kteří hodně chodí. To mě zajímá.

Já mám tedy ruční výrobu bot spojenou s manažerskými polobotkami. Dává mi to komerčně největší smysl.

Ano, klasické střihy. Dalo by se říct luxusní zboží. Na druhou stranu nejen movití lidé si zaslouží kvalitní boty.

Sledujete někde na YouTube návody?

Jasně, to víte, že jo! To je absolutně nezbytná věc. Mám tedy štěstí, že s tím přicházím do kontaktu v práci, kde mám neomezený přístup k know-how, ale přesto je úžasné, že jsou lidé, kteří si opravdu dávají záležet a na internet sdílí naprosto podrobné postupy krok za krokem. A dá se to podle toho udělat.

Je důležitější spodek, nebo svršek?

Obojí! Pracujou totiž společně. To je, jako kdybyste se zeptal, co vám bude chybět víc, jestli srdce, nebo plíce (směje se). Je sice pravda, že na žabkách moc svršku není, ale i to málo musí být uděláno dobře.

Nemáte problém s komerčními značkami?

Ne. Mně se třeba líbí Conversky (ukazuje na moje). Plátěná legenda.

Nevadí, že jsou to šunty?

Né! (směje se). Většina bot jsou „šunty“. Materiály třeba málo vydrží, spoje povolí, ale když jste v nich spokojený a půl roku je milujete... Pak by ale bylo fajn, kdyby šly opravit. Což dost často nejdou. Mě baví zachraňovat starý boty. Samozřejmě je to častokrát mnohem nákladnější než si koupit nové. Ale když máte k té věci vztah, rozdíl ceny to setře.