ALBI Blog
všechny příspěvkyMěli bychom před dětmi skrývat negativní emoce?
06.11.2018 Čtení pro radost
Tlumený pláč a polykání slz v zamčené koupelně. Kolečko kolem bloku, abychom vydýchali nával vzteku. Možná jste něco podobného zažili i vy. Mnoho rodičů si totiž nepřeje, aby je děti viděly pod vlivem vypjatých emocí. Je to ale dobře? Nebo bychom se před dětmi za své emoce stydět neměli?
Někteří rodiče zastávají názor, že negativní emoce by se před dětmi nosit neměly. Bojí se totiž, aby se děti necítily být příčinou jejich rozladění nebo aby smutek nechytily jako chřipku. Takové úvahy nejsou úplně od věci, protože fenomén přenosu emocí skutečně existuje. S důkazy přišli vědci z madridské Universidad Rey Juan Carlos kteří ve své studii prokázali přenos strachu ze zubaře z rodičů na děti. Do druhé skupiny patří zastánci autenticity projevu. Ti si myslí, že děti nakonec ze situace těží. Naučí se totiž, jak se s emocemi zachází. To je ale poněkud zrádné. Učení nápodobou patří totiž mezi nejúčinnější formu osvojování si nových dovedností. Takže když budeme před dětmi hystericky bušit pěstičkami do stolu nebo vzteky prokopneme odpadkový koš, patrně si to zapamatují a podobnou scénku předvedou třeba ve školce.
Nebezpečí potlačení
Emoce můžete potlačit, dát jim volný průchod nebo o nich mluvit. Potlačování psychologové zrovna dvakrát nefandí, není to zdravé a hlavně se vám stejně nikdy nepodaří negativní pocity zamést pod koberec zcela. Leda byste patřili ke světové špičce mezi pokerovými hráči. Emoční schovávačka před dětmi dvakrát nepomůže ani vašemu vztahu s dětmi. Naopak. Že nejste ve své kůži, pozná i miminko. Dobrou cestou není ale ani nekontrolovaný proud emocí, kterým děti bez vysvětlení vystavíte. Zbývá tedy poslední, nejtěžší přístup k práci s emocemi – mluvit o nich.
Výchova praktickou ukázkou
Až vás příště někdo vytočí před zraky vašeho dědice, přijměte to jako příležitost k praktické ukázce práce s emocemi. Vysvětlete dítěti, proč jste naštvaní a co hodláte dělat dál. Je to těžké, ale úsilí se vyplatí. Děti, jejichž rodiče s nimi o svých pocitech mluvili, mají vyšší sociální i emoční inteligenci. Jak se tedy nestát otroky vlastních negativních emocí a obrátit je ve svůj prospěch? Ukážeme si to na příkladu:
- Jste smutní a mizíte do koupelny, abyste se vybrečeli do vany. Dítě sice vaše slzy neuvidí, ale cítí, že je něco špatně. Jenže neví, co a proč. Prožívá nejistotu a strach. Zlobíte se na něj? Nemáte ho rádi? Přesně tyhle otázky si klade.
- Jste vzteky bez sebe, křičíte a v záchvatu zuřivosti jste utrhli hlavičku plyšovému medvědovi, který se vám připletl do cesty. Dítě má oprávněný strach. Takhle to asi taky nechcete, že?
- Jste smutní nebo naštvaní a je vám do pláče. Dítě se na vás tázavě dívá. Obejmete ho a řeknete mu, že jste měli špatný den, ale že s ním to nemá co dělat. Taky mu povíte, že jdete zavolat kamarádce, že to vždycky pomůže. Co si z toho dítě odnese? Že smutný je občas každý a neznamená to konec světa, že problémy mívají řešení. Plus bonusová informace o důležitosti přátelství.
Vědci poslední ze zmíněných přístupů označují jako tzv. emocionální koučing, který negativní emoce vnímá jako příležitost k budování vztahu s dětmi. Navíc když s nimi budete svoje negativní emoce v rozumné a nezatěžující míře sdílet, patrně se vám dostane jejich úsměvu, který je beztak tím nejlepším lékem. Na všechno!
Text: Markéta Schinkmannová, foto: Thinkstockphotos
