ALBI Blog
všechny příspěvkyMaminky pijí také. Často aby zahnaly stres a samotu
21.08.2019 Čtení pro radost
Žen závislých na alkoholu přibývá. Rizikově pije údajně až každá desátá Češka na mateřské dovolené. „Alkoholu se ale nevyhýbá zhruba polovina z nich. Používají ho k relaxaci a úniku od starostí,“ vysvětluje MUDr. Olga Pecinovská, vedoucí lůžkového oddělení pro ženy na klinice adiktologie v pražské Všeobecné fakultní nemocnici.
Psychoterapeutka Monika Plocová tvrdí, že pětina žen v českých léčebnách začala s pitím právě na mateřské. Souhlasíte s ní?
Nevím, z jakých zdrojů čerpá. Je ale pravdou, že žen, které na mateřské konzumují alkohol rizikově, je hodně. Našla jsem výzkum, podle kterého je to zhruba desetina z nich. Takže vypijí víc než 20 gramů alkoholu denně – to je velké pivo, dvě deci vína nebo velký panák.
Ženy s malými dětmi ale obvykle nevědí, co dřív, a navíc mají z dítěte převážně radost. Proč utíkají k alkoholu?
Ze spousty příčin. Dnes je běžné mít děti po třicítce a taková maminka se předtím realizovala profesně i ve volném čase. A k tomu často patří i alkohol. S příchodem dítěte se jim život radikálně proměnil a na realizaci nebo nějaké osobní potřeby nezbývá čas. Všichni po nich chtějí, aby byly dokonalou matkou, a přitom mají pocit, že nic nestíhají. Alkohol jim pomáhá tyto frustrace „řešit“. Některé ženy pijí samy doma, některé se scházejí s kamarádkami v kavárnách a popíjejí spolu.
Jak poznám, že už mám s alkoholem problém?
Jeden kolega říkal, že nejjednodušším kritériem je to, když za alkohol platím i něčím jiným než penězi. Zdravím, nepříjemnostmi s lidmi, potížemi v práci a podobně. Je to zjednodušené, ale vystihuje to skutečnost. Pokud se člověk není schopen zříct alkoholu v nevhodných situacích, má problém. Závislý člověk pije bez ohledu na situaci, často ve snaze zvýšit svou výkonnost. Ženy na mateřské si typicky nalijí skleničku, než se pustí do úklidu. A než uklidí, je pryč celá láhev. Tohle zdravý člověk nedělá.
Úklid po láhvi vína se neumím moc představit...
Ale teď si představte, že závislá žena někdy zvládne dvě až tři láhve vína denně. První skleničku dá na ex a zbytek často pije přímo z láhve jako vodu.
Co mám dělat, když si uvědomím, že potřebuju pomoc?
Když si to uvědomíte, je to dobré. Problém je ale takzvaný racionalizační systém, kterým si závislí vysvětlují, proč na jejich pití není nic znepokojivého. Čím jsou vzdělanější a inteligentnější, tím neprůstřelnější bude. Že mají problém, pak zjistí buď při střetu s vnějšími okolnostmi – například kvůli řízení pod vlivem alkoholu, zdravotnímu kolapsu, intoxikaci v zaměstnání nebo jinému maléru –, nebo díky nejbližším, pokud jsou dostatečně odvážní a vytrvalí a dokáží je donutit s tím něco dělat. Závislému člověku je potřeba sdělit něco v tom smyslu, že pití ničí jeho osobnost, jeho dřívější kvality a že jste ochotni mu pomoci v léčbě, ale už nebudete jeho pití dále tolerovat.
Jak takové léčení probíhá?
První, s čím závislý člověk obvykle souhlasí, je ambulantní léčba. Do ambulantních zařízení se někdy objednávají i lidé, kteří se jen chtějí ujistit, že problém nemají. Pokud se ovšem ukáže, že ano, přichází na řadu farmakoterapie a psychoterapie. Ambulantní léčba ale pomůže jen části pacientů. V zásadě se dá říci, že těm, kteří si ještě nezničili základní životní struktury – nepřišli o práci, o rodinu nebo nemají žádné zdravotní problémy. Když to vezmou vážně a dají své léčbě čas a prostor, pak mají šanci.
A ta druhá část, které už ambulantní léčba nepomůže?
To jsou často už hodně zdravotně poničení lidé a v ambulantní léčbě opakovaně selhávají. Někdy se používá jednoduchý test. Ambulantní léčba má smysl, pokud člověk sám od sebe vydrží nepít 30 dnů.
Jinak se můžu nechat hospitalizovat?
Mezi ambulantní a ústavní léčbou stojí ještě denní stacionář. Pokud selžete i v něm, zbývá vám ústavní léčba. Tam je člověk izolován a zajištěnou abstinencí se člověk zregeneruje tělesně a částečně i psychicky. Podstatné ale je, aby se naučil řešit za střízliva situace, které dříve řešil alkoholem. Takže potřebuje program a psychoterapii. Program je model života. Pacient má nějaké úkoly, práci, čas na sport, něco musí zvládat sám, někde musí spolupracovat s druhými a v rámci psychoterapeutických programů dostává zpětnou vazbu o tom, co se mu daří a nedaří a podobně. Zlepšení přichází samozřejmě pomalu, postupně.
Funguje to pak v životě?
Je to samozřejmě těžké. Léčení vám především musí otevřít oči. Když mi budete popisovat nějakou nepříjemnou situaci, sdělíte mi svůj úhel pohledu. Váš partner nebo matka ji popíšou jinak. A když jste závislá, váš úhel pohledu je extrémně zkreslený. Vy jste oběť a všichni ostatní jsou příčinou vašich potíží. Tohle musíte prohlédnout.
Jak dlouho u vás léčba trvá?
Obvykle čtyři měsíce. Minimální doporučená délka jsou tři měsíce, ten poslední je stabilizační. Lidé, kteří odejdou po třech měsících, selhávají daleko častěji. Čtvrtý měsíc doporučujeme přidat, aby pacient zase nabyl sebejistoty. Je to takový ustalovač. Ženám, které u nás absolvují léčbu, pak doporučujeme udržovat s námi ještě minimálně tři, lépe deset let nějakou formu kontaktu – takzvaný doléčovací program.
Kolik žen se u vás léčí a s jakou úspěšností?
Máme kapacitu 24 lůžek. Dnes jsou u nás tři pacientky s recidivou, pět abstinujících na takzvané týdenní opakovačce a patnáct v prvoléčbě. K prvoléčbě přijmeme ročně přibližně 60 pacientek. Rok po ní abstinuje zhruba 60–70 % z nich, díky doléčovacímu programu roste počet abstinujících nad 70 %.
Jaká je vaše průměrná pacientka?
Je jich několik typů. Jedné je okolo čtyřicítky, má dvě děti, už se jí stalo, že přišla o práci a partner hrozí rozchodem. Pak jsou tu ženy kolem padesátky, které už vychovaly děti a nezvládly se vyrovnat s jejich odchodem. A pak ženy kolem šedesátky, které se rozpily s odchodem do důchodu. A nakonec jsou tu ženy, které v raném mládí fetovaly, dostaly se z toho a drogy vyměnily za alkohol. Takových je u nás už skoro třetina.
Může si dát vyléčený alkoholik skleničku?
My neříkáme vyléčený, ale uzdravený. Vyléčení by znamenalo odstranění té primární poruchy, patologické reakce na drogu, a to neumíme. V podstatě platí, že se porucha neobjevuje, jenom pokud závislý člověk nepije. Ale jakmile si dá skleničku, závislost se probudí. A nikdy to nekončí u jedné skleničky. Nikdy. Jde jen o to, jestli ta druhá, třetí a desátá přijde ten samý den, za měsíc, nebo za rok. Máme pacientku, která se v recidivě rozpíjela postupně tři roky. A myslela si, jak to má pod kontrolou.
Čím je možné závislost nahradit? Sportem? Uměním? Je pravda, že v člověku pak zbyde nějaká díra?
Ne. Droga naopak překryla díru, která byla v životě závislého už předtím. Aby nevznikla, abychom ji nepociťovali, musíme mít uspokojené nejen biologické, ale i psychologické potřeby. Třeba mít někoho rád, nést zodpovědnost, být uznáván... Když nám něco chybí, můžeme to nahradit drogou. Proto při léčení vedeme pacienty zejména k tomu, že musí v životě primárně uspokojit tyhle potřeby. Drogu musí nahradit abstinenční stereotyp – osobní životní program, který je koncipovaný tak, aby se v něm pacient cítil dobře a nebylo v něm pro drogu místo.
Třeba najít si místo drogy jídlo nebo sport?
Moc nedoporučujeme nahradit drogu jídlem, nikotinem, ale ani tím sportem. Sport má přinášet radost, ale nemá být drogou. Ani její náhražkou. Pacient se zkrátka potřebuje naučit být pánem svého života, nebýt obětí okolností a vzít svůj život do svých rukou. Zejména, pokud je to maminka malého dítěte a určuje, jaký člověk z něj vyroste.
MUDr. Olga Pecinovská (*1960)
Absolvovala obory stomatologie FVL UK (1985) a Všeobecné lékařství 1. LF UK (1993), atestovala z psychiatrie (I. 1995, II. 1998). Psychoterapeutický výcvik SUR absolvovala pod vedením Eduarda Urbana. Od roku 1993 pracuje na oddělení pro léčbu závislostí VFN v Praze (nyní Klinika adiktologie). Od roku 1995 působí na ženském lůžkovém oddělení, jehož vedení převzala po Jiřím Hellerovi v roce 2003. Přednáší a vede stáže na 1. a 3. lékařské fakultě UK v oboru adiktologie. Je spoluautorkou knih Závislost známá neznámá (Heller, Pecinovská a kol., Grada 1996), Pavučina závislosti (Heller, Pecinovská a kol., Togga 2011) a Neuropsychiatrie (Roth, Uhrová a kol., v přípravě) a řady odborných článků z oblasti ženských závislostí.
Od svého příchodu na oddělení v roce 1995 přijala k léčbě celkem 2 124 pacientek. S odstupem 10 let po léčbě abstinuje od návykových látek asi 20 % z nich.
Text: Natálie Veselá Foto: Eliška Slováková a Getty images
