ALBI Blog
všechny příspěvkyMám dvě mámy – no a? Každá rodina je jiná, říká Kryštof Ušela
24.09.2018 Čtení pro radost
Už v sedmnácti je jednou z tváří hnutí, které chce v Česku prosadit manželství pro všechny, bez ohledu na pohlaví. Z rozhovorů a třeba i z pořadu Máte slovo ho lidé znají jako „toho kluka, co má dvě mámy“. Přitom prý vyrůstal v rodině, jako je každá jiná. A mužský vzor Kryštofovi rozhodně nechyběl.
Těch žen je ve vašem životě hodně, že?
Teď už čtyři. Stejně jako se rozpadá padesát procent klasických manželství, tak i registrované partnerství občas nevyjde. Takže se mámy rozvedly. Od šesti do třinácti let jsem byl ve střídavé péči, teď už z praktických důvodů žiju jen s jednou. Ale vídám se s oběma i s jejich novými partnerkami, jedna máma je dokonce znova registrovaná.
Jak jim říkáte?
Když jsem se narodil, bylo tohle uspořádání dost nezvyklé, dokonce i ve velkém městě, jako je Praha. V mojí generaci je ještě pořád spousta dětí, co se narodily v hetero rodinách – až později jeden z rodičů udělal coming out. Já jsem na světě díky IVF, takže jsem měl odmalička mámy dvě. Kvůli okolí jsme si ale zvykli, že jsem biologické mámě říkal „mami“ a té druhé „teto“. Už to tak zůstalo.
Třeba ve škole jste o tom mluvit musel…
Učitelé to věděli. V družině jsme taky vždycky nahlásili, že mě vyzvedne „druhá máma“, nikdo s naším uspořádáním neměl problém.
Často se mluví o tom, že děti ze stejnopohlavních rodin čelí v kolektivu šikaně.
Já se s ní nesetkal. Řekl bych, že když malé dítě vystavíte něčemu zvláštnímu, adaptuje se na to daleko líp. Protože děti pořád poznávají něco nového. Takže jsem se u nich setkal vlastně s větším pochopením. Pro děti jsou neobvyklé věci prostě jen další novinka – to dospělí je vnímají jako neobvyklé.
A jak to vypadá, když situaci vysvětlujete dnes?
Lidi jsou buď zvědaví, nebo je jim to úplně jedno.
Na co se ptají ti zvědaví?
Na praktické záležitosti. Jak jsem to měl jako malý. Jestli bych chtěl vidět tátu.
Na to se zeptám i já. Chtěl?
Vyrůstal jsem s tím, že ho neznám a nikdy nepoznám, a tak mi to bylo vlastně jedno. Člověk o tom nepřemýšlí, neřeší to. Jasně, zajímalo by mě třeba, jak vypadá nebo co dělá. Ale že bych ho vyloženě chtěl vídat a přijímat do rodiny? To ne.
Když vyrůstáte se dvěma ženami, má to nějaká specifika?
Těžko říct, každá domácnost je jiná. Nedá se podle mě říct, že by se tím něco výrazně měnilo. Není to ani tak, že by jedna byla máma a druhá táta. Obě zastupují oboje.
Stereotyp tvrdí, že ženy jsou ve výchově jemnější. Že jsou to ti hodní policajti a tátové ti „zlí“…
Jak říkám, nemusí to tak být ani v rodině, kde je máma a táta. Může to být klidně naopak. I u mě byla jedna maminka ta liberálnější, ale nebylo to nějak dramaticky rozdělené.
Díváte se díky svému zázemí na vztahy jinak?
Asi ano, uvolněněji. Nejsem úplně radikální, ale například si uvědomuju, že to, co se tradičně považuje za ženskou nebo mužskou práci, může dělat kdokoli. Třeba domácí práce se u nás vždycky dělily spravedlivě. Neexistovalo, že by někdo dělal všechno a další nic. O všechno jsme se dělili – všichni.
Stejnopohlavní páry, co vychovávají děti, stále čelí spoustě kritiky. Těm lesbickým mnozí vyčítají, že dětem chybí mužský vzor.
Na to říkám, že já mužský vzor mám – dědu. A že mužský vzor se nerovná táta. V mnoha rodinách to tak nefunguje, otec třeba jako vzor nefunguje nebo v rodině ani není, odstěhuje se, zemře… V takových případech si děti taky musí toho muže v životě najít.
Čím ještě odpůrci často argumentují?
Že ze mě bude homosexuál.
Co na to odpovídáte?
Že je to blbost. Maximálně by v takových rodinách mohlo být větší procento homosexuálů přiznaných. Ne proto, že by jich reálně bylo víc, ale protože nemají strach o své orientaci promluvit. Hodně gayů a leseb ji i v dnešní době raději tají.
Taky se objevuje výtka, že ještě nikdo pořádně neprozkoumal, jak děti výchova v „duhových“ rodinách ovlivní. Že je moc brzo vynášet soudy.
Já myslím, že na mně už se to zkoumat může. Jsem ukázka toho, že z takového dítěte nevyroste nepoužitelný a traumatizovaný dospělý.
Vy se v téhle otázce hodně angažujete, vystupujete v médiích. Jak to vzniklo?
Asi před dvěma lety mě oslovila iniciativa Jsme fér, která u nás prosazuje zavedení manželství pro všechny, spolu s Petrou Kutálkovou, která připravovala studii Hlasy dětí. Mluvila v ní právě s dětmi, co vyrůstaly se dvěma matkami nebo otci. Řekl jsem si: proč ne? Bojuju za věc, která je podle mě správná, a mám k tomu dost dobrou příležitost.
Jste kvůli tomu ovšem pořád na očích – všichni vás vidí prostě jako toho syna dvou leseb.
No jo, pořád dávám rozhovory na stejná témata. Ale pořád to prospívá dobré věci. Ne každý se v téhle oblasti vyzná, tak proč lidem nepomoci, aby se trochu lépe zorientovali? Naopak bych se v budoucnu rád angažoval víc, nejen jako „to dítě“.
Aktuálně se do Poslanecké sněmovny dostal právě zákon o manželství pro všechny. Dáváte mu šanci?
Myslím, že v současném složení sněmovny šanci má.
Jak sám vnímáte rozdíly mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím?
Zákon o registrovaném partnerství mi z právního hlediska připadá dost diskriminační. Rozdíl mezi partnerstvím a klasickým manželstvím je – v rámci rodinné části občanského zákoníku – dost zásadní. Je to nesrovnatelné.
Jak se to konkrétně projevilo u vás doma?
Samozřejmě je tam symbolická rovina: zbytečný rozdíl v názvu, v tom, jak se do svazku vstupuje. Registrace má do svatby hodně daleko. A pak jde o věci v rámci „co kdyby“. Třeba to, že jsem právně vázaný jen ke své biologické mámě, druhá mě nemůže adoptovat. Teoreticky by ani neměla nárok na vdovský důchod. U nás doma to žhavé téma není, ale ze společenského hlediska je podle mě klíčové. Všichni by měli mít stejné možnosti.
Text: Marie Barvínková, foto: Eliška Slováková
 |
|
