ALBI Blog
všechny příspěvkyLudo, drejdl nebo vrhcáby. Jak deskové hry formovaly lidstvo
06.03.2020 Čtení pro radost
Že hra je přirozeným způsobem učení, věděl už Jan Amos Komenský. Taoističtí mniši zase považují herní proces po tisíce let za jedno z nejvěrohodnějších oken do nitra člověka samotného. Kudy se ubíral vývoj deskových her, které už staletí neztrácejí na popularitě?
V člověku musí něco zemřít, aby se mohl aktivně učit. To neplatí o hře. Jan Amos Komenský považoval celý stvořený svět za deskovou hru a člověka za figurku v ní. Snad i proto byly hry jako šachy oblíbenou hrou králů, mohli si tak natrénovat svá budoucí tažení v reálu. Jak ale vypadaly nejstarší trenažery života?
Nejstarší z dochovaných starověkých deskových her patří do doby 3500 let před Kristem! Mezi bohatá naleziště patří Afrika a Egypt. Některé z těchto her se v zemích Středního východu hrají dodnes. Říká se jim mankalové hry. Jejich princip spočívá v dřevěné destičce s několika jamkami, kde si protihráči za daných pravidel vyměňují množství zrnek nebo hliněných kuliček. Vyhrává ten, kdo jich má nejvíc. Hry byly tak oblíbené, že si je někteří zámožní nebožtíci brali s sebou do hrobek, zřejmě aby se při čekání na poslední soud na onom světě nenudili. I když mají mankalové hry celkem širokou variabilitu pravidel, jejich podoba se ani po tisících letech výrazně nezměnila.
Go!
Zhruba o tisíc let později vznikla v Číně další oblíbená hra s názvem Go, která je dodnes populární také v Japonsku. Její hráči hrají proti sobě každý se svou barvou kamenů na čtvercovém poli, přičemž cílem není protihráče vytlačit, ale „přestavět“. Každý kámen má stejnou hodnotu, jeho síla spočívá v jeho umístění. To v sobě nese určitou dávku filosofie, která člověka učí prosadit se ve světě v míru, nikoli násilím. Právě proto taoisté považují tuto hru za jedno ze základních umění, které by měl člověk vědomě pěstovat.
Drejdl
Mysleli jste, že tzv. káča je starou českou klasikou? Nikoliv, drejdl je židovská hra, která pamatuje ještě antiku. Hlavním předmětem je speciální čtyřstěnná káča. Na každé její straně je pokyn, podle nějž se hráči dělí o zisky ze sázky, přičemž zisky jsou brány ze společných vkladů v banku. Hráč může brát půlku, vše, nic nebo vkládá ze svého rozpočtu jednu minci do banku – taková ruleta. Starověcí Židé se sázeli o peníze, ale i přesto měla hra mystický přesah. Sdělení všech popsaných stěn káči dohromady totiž znamená: „Velký zázrak se tam stal!“ To odkazuje také na domněnku, že v antice touto hrou Židé maskovali studium Tóry, která byla tehdá v řeckých koloniích zakázána. Staří Řekové ale paradoxně k Židům rádi na drejdl chodili. Hazard je zkrátka hazard... Dnes se drejdl hraje především o svátku Chanuka. A už se nehraje o peníze, ale o sladkosti!
Kniha her
V životě člověka měly stolní hry odnepaměti důležité postavení, dosvědčuje to i „Kniha her“ (Libro de los Juegos) z roku 1283, kterou nechal sepsat španělský král Alfons X. zvaný Moudrý. V rukopise je kromě jiného zaznamenán také vývoj šachových pravidel z původních arabských do tehdy moderních evropských způsobů. I když se šachy dostaly do Evropy z arabského světa, vznikly pravděpodobně v Indii.
Vrhcáby
U nás se už ve středověku s oblibou hrály vrhcáby, jejichž původ lze na pražském Vyšehradě vystopovat do 10. století našeho letopočtu. Hra se odehrávala na herní desce s pomocí 15 kamenů obou hráčů a kombinovala strategické uvažování hráče s nahodilými vrtochy vržených kostek, které fungovaly jako metafora osudu. Hra probíhala často ve formě hospodského hazardu, tedy sázelo se… A leckdy se hrálo vskutku o hodně. Právě k vrhcábům připodobňuje Jan Amos Komenský svět ve své univerzální učebnici „Svět v obrazech“ z roku 1658.
Ovčinec
O něco jednodušší byla hra zvaná Ovčinec, využívající rovněž kameny. Tato deskovka, hraná na speciální kachli, se u nás dochovala z 15. století, v Anglii její pozůstatky sahají až do 12. století. Podobá se známější hře Mlýn, se kterou má společný původ. Jejich kořeny sahají zřejmě do starověkého Egypta, ale Mlýn lze nalézt také ve starověkém Irsku, Athénách nebo bájné Tróje. Pravidla hry spočívají v uzmutí co nejvíce herních kamenů či figurek protihráče na geometricky uspořádané čtvercové herní ploše. Takový pradědeček Člověče, nezlob se...
Škola hrou
J. A. Komenský zdůrazňoval důležitost pojetí života jako hry a varoval před životem mechanickým, a to tento mudrc ještě neznal 21. století... Na tuhle myšlenku navázal filozof Friedrich Schiller, když řekl, že „Člověk je člověkem pouze tam, kde si hraje.“ Podle Schillera je hra jedinou činností, která je schopna u člověka vytvářet skutečné schopnosti. Není proto divu, že v průběhu času vznikaly další hry. V roce 1896 spatřuje světlo světa Ludo, tedy původní název pro „Člověče, nezlob se!“ Tento klenot byl z anglické kolonie v Indii přivezen nejprve do Anglie, odkud se pak rozšířil i k nám. Před první světovou válkou jste si hru mohli zahrát také pod názvem „Spěchej pomalu!“
Že tato hra měla úspěch, dokládají dobové noviny z roku 1932 a článek o tom, že se jeden příliš vášnivý hráč pokusil o neúspěšnou sebevraždu poté, co jej manželka desetkrát porazila v Člověče, nezlob se... Doporučení od starých mistrů? Zkusme občas brát život jako hru. Nezávaznou.
Text: Jacob Tetzeli Foto: Getty Images a Jacob Tetzeli
