ALBI Blog
všechny příspěvkyJe vaše dítě trans? Hlavně nestrkejte hlavu do písku, radí maminka
01.04.2019 Čtení pro radost
Ačkoli má zobrazení trans lidí v populárním seriálu Most! daleko do ideálu, s televizní Dášou se přece jen hodně změnilo. Postarala se o pozitivní reprezentaci, která u nás dosud chyběla. Není vlastně divu, že spousta českých rodičů pořád netuší, jak reagovat, když jim jejich dítě oznámí, že je trans.
Pravděpodobně to neřekne takhle jednoduše. Svěřit se s pocity, které trápí člověka, jemuž po narození „přidělili“ špatné pohlaví, může chvíli trvat a možná to bude snazší třeba v dopise. Tak to udělal i tehdy patnáctiletý Theo. „Dopis si sepsal do telefonu a dal mi ho v jeden takový obyčejný podvečer přečíst,“ vzpomíná jeho maminka Lenka Žižková.
„Zastavilo se mi trochu srdce a svět. Četla jsem to asi třikrát, než mi zatmění v hlavě trochu zesvětlalo a vrátil se mi hlas. Horečně jsem si vybavovala, co o té problematice vlastně vím – asi nic moc. Ale aspoň jsem na rozdíl od spousty lidí znala rozdíl mezi transgender lidmi a transvestity,“ vzpomíná.
„Nakonec jsem řekla: Tak to ti budeme muset do tanečních koupit sako a kravatu. A objala jsem ho. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale Theo na to dodnes rád vzpomíná. Bylo vidět, že se mu moc ulevilo.“ Jasně, že všechno nebylo růžové: „Když šel spát, vypila jsem asi půl lahve whisky. V následujících dnech a měsících mi hodně pomohl manžel, Theův nevlastní táta.“
Chlapcem odmalička
Být trans (nebo transgender, od pojmu transsexuál už se v poslední době ustupuje) znamená být někým, komu v porodnici určili pohlaví podle biologických znaků, ale kdo se s tím kterým pohlavím vnitřně neztotožňuje. I odborná veřejnost už s ohledem na trans lidi upouští od výrazů jako „porucha, defekt, duševní nemoc“. Jedná se prostě o identitu. Theo Lence vysvětlil, že se nechce „stát chlapcem“, vždycky chlapcem byl.
Odmalička se podle toho i choval. „Odmítal panenky, nechtěl nosit dlouhé blonďaté vlásky, copánky a sponečky… Šaty jsme vyloučili rychle, protože si je od doby, co to uměl, okamžitě strhal,“ vybavuje si Lenka. „Kamarádil se většinou s kluky a domů chodil s rozbitými koleny, samá modřina, občas nějaká zlomenina. Ale že se necítí být dívkou, to mě nenapadlo.“
Hlavně žádnou paniku
Ne u všech trans dětí jsou genderově stereotypní projevy takto výrazné, ostatně ne každá holčička si musí hrát s panenkami a každý kluk nemusí být divoch. Obvykle se ale trápí, cítí, že je něco „špatně“. U Thea to vyústilo v psychické trable, sebepoškozování, změnu školy. Nakonec mu pomohl internet. „Právě v těch patnácti si přečetl příběh jiného trans chlapce. Pochopil, že se cítí stejně, a od té doby uměl své trápení pojmenovat,“ vzpomíná jeho maminka.
Intuice jí tehdy radila správně: že nemá panikařit, že má Thea v klidu vyslechnout a být mu oporou. Odborníci by to všechno podepsali. A co by přidali? „Podporovat a nesoudit. Nevyjadřovat zklamání, zlost ani odpor,“ vypočítává Glynis Hull-Rochelle, která v Praze působí jako dramaterapeutka a je také certifikovanou Montessori učitelkou. Od roku 2016 také vede podpůrnou a kreativní skupinu Queer & Trans Youth CZ.
„Obecně bych všem rodičům doporučila, aby své děti netlačili do žádné role. Nechte je, aby se svým genderem a rolemi, které jsou s ním spojené, experimentovali, kdy a jak potřebují. Děti a dospívající v dnešní době tyhle pojmy rozšiřují, mladší generace se na pojmy muž a žena dívá jinak,“ shrnuje svou zkušenost Glynis. Nesetkává se jen s dětmi, které by byly vyloženě trans, ale i s těmi, co se identifikují jako nebinární nebo genderqueer. Znamená to, že jejich identita je „někde mezi“ nebo se průběžně mění.
Ze zkušenosti také dobře ví, že po takovém oznámení bývají rodiče plní „velkých emocí“, ale měli by si je nechat pro sebe. Aspoň prozatím. „Vím, že máte starosti, ale řešte je mimo vztah s dítětem. Neměly by zatížit jeho psychiku,“ radí rodičům, se kterými se potkává. Dítěti podle ní mají vždycky věřit, vždycky respektovat, co říká. I když tomu třeba nerozumí nebo s tím nesouhlasí.
Z vyšetření na vyšetření
Rodina Lenky Žižkové to má z jižních Čech do hlavního města 140 kilometrů, ale zejména v době po Theově coming outu byli oba v Praze pečení vaření. Jezdili za Hankou Fifkovou, sexuoložkou a psychoterapeutkou, kterou proslavila právě praxe s trans lidmi. „Paní doktorka Fifková byla první volba, znala jsem ji z médií,“ říká Lenka Žižková. „Měli jsme štěstí, čekací doba na první návštěvu byla jen necelé tři měsíce. Obvykle to bývá mnohem déle.“
Dál jejího syna čekal klasický postup. „Absolvoval prohlídku a testy na sexuologii, v našem případě u pana doktora Weisse, pak endokrinologické a interní vyšetření,“ vyjmenovává maminka. Musel podstoupit také psychologické vyšetření, které jeho rodovou identitu pomohlo potvrdit. Tedy aspoň z hlediska zákonů.
Pak teprve mohl začít proces tranzice. „Mohl začít užívat testosteron. První tři měsíce tablety, potom injekce. Po roce medikace dostal doporučení na plastickou chirurgii v Jihlavě, aby si mohl nechat odstranit prsa, která ho moc trápila. Už pár let si je stahoval,“ vypráví maminka. Bohužel po takzvané „top surgery“ dostal zánět. Cestu do Jihlavy a zpět absolvovali celkem osmkrát. Nakonec Thea reoperovali a zdravotní problémy už nemá.
Jméno, základ identity
Do toho všeho společně řešili byrokracii ohledně změny jména. Zákon trans lidem ukládá, že během tranzice musejí mít jméno i příjmení, které se dají aplikovat jak na muže, tak na ženu. „Theo si mohl příjmení změnit na variantu s koncovkou -ů nebo -ých, na způsob Nováků, Novákových. To se mu nelíbilo,“ vysvětluje maminka. Měli štěstí na ochotnou matrikářku a zrovna v té době z ministerstva vyšel oběžník: nově uznávají i varianty, které končí na -i. „Tak si Theo vybral příjmení Martini. Jeho oficiální křestní jméno je potom Theodore: bez -e na konci by ho nepovolili.“
Samozřejmost, se kterou o tom paní Žižková mluví, byste v některých rodinách těžko pohledali. „Přitom se jménem je propojená celá identita. A pro trans děti je jméno klíčové: vyberou si nové, aby je lidé taky začali vidět nově,“ vysvětluje Glynis Hull-Rochelle. „Jenže řada rodičů to jméno – i nová zájmena – odmítá používat. Odmítají tak identitu dítěte, a to pak trpí. Je to pro něj signál, že ho neberou vážně.“
Despekt ze strany lidí, které dosud považovali za svůj bezpečný přístav, může u trans dětí vést k závažným psychickým problémům, v nejhorších případech i k pokusům o sebevraždu. A nejde samozřejmě jen o rodiče. Theo má čtyři sourozence, velkou oporou mu prý byla hlavně o dekádu starší sestra Markéta. „Čtyřletý Bob si ani nepamatuje dobu, kdy se brácha nejmenoval ‚Tejo‘,“ usmívá se Lenka. „S patnáctiletým Jirkou k sobě měli velice blízko odjakživa. Jsou to prostě bráchové.“
Theův biologický otec, babičky a dědové si zvykali déle, hlavně na oslovování v mužském rodě. Ale – co je hlavní – zvykli si a Theova rozhodnutí vždy respektovali. Seriózně ho berou i ostatní lidé v okolí, od spolužáků na střední průmyslové škole po rodinné známé. „Většina lidí reagovala daleko lépe, než jsem čekala,“ chválí si Lenka. „A s těmi několika, co reagovali divně, se už nestýkám.“
Nikdo v tom není sám
„Nový“ život jí do určité míry otevřel cestu k novým lidem, zkušenostem i znalostem toho, jak žijí LGBT lidé. „Předtím jsem nikoho trans neznala a představovala jsem si, že žije ve světě uzavřeném do sebe. Asi jako za komunistů lidé vnímali vozíčkáře. Skrze syna jsem začala objevovat, že mé představy jsou zkreslené neznalostí,“ vzpomíná. Spolu se synem kromě ordinací navštívila i různá setkání rodičů, semináře, besedy a třeba i queer filmový festival Mezipatra. Chystá se také na Prague Pride, kam Theo jezdí pravidelně.
„Je dobré najít komunitu,“ věří Glynis Hull-Rochelle. I proto s Queer & Trans Youth CZ začala pořádat workshopy, které jsou pro dospívající bezpečným prostorem. Místem, kde najdou přátelství, solidaritu a vědomí, že nejsou sami. Ráda se samozřejmě potkává i s jejich rodinami. „Starosti ovšem máme o postoje těch rodičů, které nepotkáme. Těch, kteří nás nevyhledají a jejich rodiny pak třeba tiše trpí.“
Čekání na osmnáctku
Tahle praxe je o to důležitější, o co méně se mladým trans lidem věnuje česká legislativa. „Trans děti pro ni neexistují a trans teenageři do osmnácti let v podstatě taky ne,“ vysvětluje Karel Pavlica z organizace Trans*parent, která v Česku trans dětem i dospělým pomáhá a usiluje o ochranu jejich práv.
Aby mohl podstoupit to, čemu tuzemské právo ještě pořád říká „změna pohlaví“, ukládá Theovi občanský zákoník, že si musí nechat odstranit pohlavní orgány. Na podzim mu bylo sedmnáct, takže o to může požádat až za půl roku – až bude plnoletý. „Ten zákon je pro nás nehorázný,“ říká bez obalu Lenka. „Theo už mohl mít rok v dokladech, že je muž. Navíc myslím, že je každého věc, zda sterilizaci podstoupí. Bohužel zákonodárců se to většinou netýká, tak proč by řešili takovou ‚hloupost‘.“
„Ideální variantou zákona je takzvaná možnost sebeurčení, tedy úřední změny na základě vlastního prohlášení,“ myslí si Teodor Brzak z Trans*parentu. Už to tak funguje na Maltě, v Irsku, v Norsku nebo v Dánsku. U nás změnu zákona v březnu doporučila Rada vlády pro lidská práva – to je důležitý první krok. „My už asi nový zákon nestihneme,“ krčí rameny Lenka Žižková. Ostatním rodinám ale drží palce a rodičům trans dětí vzkazuje: „Hlavně nestrkejte hlavu do písku. Nečekejte, že to přejde. Nepřejde. A nezapomeňte svoje dítě ujistit, že při něm budete vždycky stát.“
Text: Marie Barvínková, Foto: Archiv Lenky Žižkové, Mezipatra
