ALBI Blog
všechny příspěvkyJak vysvětlit dětem smrt
06.02.2020 Čtení pro radost
Není to nic jiného než slovo tvořené čtyřmi souhláskami. Kvůli tomu zní zle a tvrdě, přitom pouze označuje jednu jedinou jistotu, která v životě nemine nikoho z nás. Vyrovnat se s odchodem blízkého je těžké pro dospělé, ale jak to vnímají naše děti?
Zatímco východní kultury ke smrti přistupují smířlivě a nezřídka odchod blízkého člověka několik dní oslavují, v ateistickém Česku se s mrtvými loučíme během obřadu v krematoriu. Pokud možno bez účasti dětí a co nejrychleji. Přitom rituály a obřady mají léčivou moc a dokážou přispět k tomu, abychom smrt pochopili, přijali ji a lépe se s ní vyrovnali.
Kdy je správný čas o smrti mluvit
Ve chvíli, kdy si děti začnou uvědomovat samy sebe, napadá je spousta otázek, mezi kterými nechybí ani ty týkající se vlastní existence. Ve věku kolem tří let se rodiče nejspíš poprvé setkají s otázkami, odkud jejich dítko přišlo a jak vzniklo. Záleží na otevřenosti a přístupu rodičů, jestli se uchýlí k pohádce o čápovi a vráně, nebo zda se přikloní k pravdivější verzi přizpůsobené věku tazatele. Přesně v tuto chvíli mohou přijít i první otázky týkající se smrti a vlastního konečna. Většina dětí se poprvé setká se smrtí ve velmi raném věku. Je to dané stárnutím populace a tím, že se děti rodí stále starším rodičům. V tomto případě se odborníci shodují a doporučují říkat dětem pravdu. Úměrně věku, třeba v podobě pohádky a s použitím dětského slovníku.
Pravda a nic než pravda. Jenže jak ji dětem říct?
Ať už jde o smrt psa, kočky, nebo blízkého člověka, v hlavičce malých rozumbradů se spustí ohňostroj otázek. Proč tu není, kde je, vrátí se…? Říká se, že děti v předškolním věku nedokážou pochopit koloběh času, a tak se nezřídka stává, že na zemřelého, zvlášť pokud byl z nejužší rodiny, stále čekají u dveří. Vysvětlit jim smrt tak může být docela oříšek, s jehož rozlousknutím pomůže velká dávka empatie a také knížky psané dětským jazykem. O své cenné zkušenosti se smrtí se dělí i Veronika Hurdová. Přišla o svého muže v době, kdy jejich děti byly v citlivém věku dvou a tří let a k tomu čekala třetí miminko. Na blogu Krkavčí matka se velmi otevřeně rozepisuje o smrti i o tom, jak toto téma s dětmi řešila. A překvapivě zjistila, že její předškolkové děti téma smrti uchopit dokázaly. Žijí totiž přítomností. Moc dobře si tedy uvědomovaly, že „tatínek je mrtvý a není tu. Že ho nemohou obejmout.“ Na pár vteřin smutné, věděly ale, že maminka je tam a objímá je. A pak už se jim honily hlavou myšlenky přítomnosti jako „Brácha mi sebral poníka. A přilepila se mi datle do vlasů.“ Veronika zkusila tenhle způsob myšlení aplikovat sama na sebe a časem zjistila, že pomáhá i jí.
Otázky, samé otázky
Když se děti ptají, co se se zemřelým stalo, trpělivě jim odpovídejte. Buďte upřímní, ale nezabředávejte do zbytečných detailů. Benjamínek nepotřebuje znát diagnózy, délku utrpení ani způsob úmrtí. Důležité ale je, aby žádná z dětských otázek nezůstala nezodpovězená. Co považují psychologové za zásadní, je nehovořit o smrti v eufemismech a neschovávat se za výrazy „usnul“ nebo „odešel“. Malí zvědavci pak mohou mít strach jít večer spát nebo se třesou, když maminka odejde na nákup. Správné slovo pro případ smrti je jednoduché: „umřel“. Můžete si pomoci „pohádkou“, že zesnulý odešel do nebe a dívá se na nás z obláčku, jeho duše zůstala mezi námi a jednou se třeba vrátí v podobě někoho jiného. Nebo se naopak vy všichni jednou podíváte za ním. Záleží, jakého založení a víry je vaše rodina. Pokud patříte mezi křesťany, určitě pro vás bude oporou víra v Boha.
Vzít děti na pohřeb, nebo ne?
Hamletovské dilema nastává v případě pohřbů. Společenský úzus říká, že přítomnost dětí na tak vážné události, jakou je poslední rozloučení, je nežádoucí. Na druhou stranu i nejmenší mají právo tam být. „Děti by měly být u všech důležitých událostí, a tedy i na pohřbu. Jinak nemají šanci se rozloučit,“ tvrdí Martina Špinková, zakladatelka mobilního hospice Cesta domů. Řešení? Dejte dětem na výběr – ať samy rozhodnou, zda se obřadu chtějí zúčastnit. Ve věku, kdy je dítko ještě příliš malé, aby oficiální pohřeb pochopilo, nebo se bojíte, že by smuteční obřad narušovalo, nechte ho doma a vystrojte si společně s ním soukromý obřad. Můžete vyrazit na blízkou vyhlídku, nakreslit mu do písku obrázky, aby se na ně zesnulý z nebe podíval, nebo mu položit květinu na oblíbené místo.
Když se dítě neptá
Každý z nás reaguje na smrt jinak a stejně je tomu i u dětí. Na rozdíl od dospělých ale nemají dostatečně vyvinutý mozek, a tak se stává, že z pohledu dospělých reagují nevhodně, až paradoxně. Někdy truchlí dle našeho názoru příliš krátce, snaží se měnit témata, když na zemřelého přijde řeč, mohou se smát i vztekat. Nechte jim prostor vyrovnat se se smutnou událostí po svém, ale zároveň jim naznačte, že tu pro ně jste, kdykoliv to budou potřebovat. Pozor si dejte v případě, že je dítě najednou zamlklé a depresivní. Podle Sylvie Stretti, terapeutky a ředitelky Poradny Vigvam, je kritická doba 6 týdnů. Pokud během ní nedojde u dítěte ke zlepšení stavu, je na místě vyhledat odbornou pomoc.
Ať už se se smrtí vyrovnáváte jakkoliv, vězte, že i ty nejintenzivnější pocity zármutku postupně odezní. Slzy osuší čas a v hlavě vám zůstanou jen ty milé a radostné vzpomínky. Opečovávejte je a společně na zesnulého v dobrém vzpomínejte. Třeba jednou za rok, na jeho narozeniny, zapalte svíčku a vyprávějte si, co hezkého nebo vtipného jste společně zažili.
Text: Petra Matějková Foto: Getty images
