ALBI Blog
všechny příspěvkyJak poznáte, že vaše dítě roste pro kriminál?
03.06.2019 Čtení pro radost
Rozbité nádobí, kocour každou chvíli schovaný pod gaučem, sourozenci s modřinami, spousta pláče kolem a na vině teprve předškolák. Sama si vybavuji konflikty se svými o pár měsíců staršími bratranci i to, jak mě dusili polštářem. Bylo nám tehdy jenom šest let a prali jsme se jako diví, naše rodiče to nechávalo vcelku chladnými. Existují však situace, nad kterými nemůžete jen tak mávnout rukou.
Malí nebezpeční
Americký dokument z roku 1995 The Dangerous Few z dvoudílného cyklu A Mind To Crime zachycuje osudy rodin s malými dětmi, jejichž chování se poněkud vymyká normě. Když tehdy tříletý Cody upekl v mikrovlnné troubě svou kočku, jeho matka ještě netušila, že to je teprve začátek. O pár měsíců později uškrtil psíka své babičky a ubil další kočku. „Seděli jsme v letadle, mávali babičce a Cody na ni s úsměvem volal: ‚Babi, zabil jsem ti psa.‘ V tu chvíli mi došlo, že s mým synem opravdu není něco v pořádku, “ řekla matka Codyho.
„Bála jsem se, že mě ve spánku zabije,“ říká v dokumentu další matka tehdy čtyřleté Lauren, která trpěla podobným abnormálním chováním jako Cody. Stejně jako on měla časté výkyvy nálad, neschopnost se soustředit, byla vznětlivá, agresivní a krutá ke svým blízkým i ke zvířatům. Právě krutost ke zvířatům je jedním z hlavních indikátorů toho, že z vašeho dítěte možná jednou vyroste kriminálník.
Agrese jako přirozenost
Vědci vysvětlují agresivitu jako biologicky danou vlastnost, kterou máme proto, abychom dokázali ve společnosti přežít. Je součástí lidské přirozenosti a ve vývoji dítěte hraje podstatnou roli. Nedá se tedy prvoplánově označit za škodlivou. V mnohých situacích motivuje dítě k sebepřekonávání. Je biologicky dané, že se víc projevuje u chlapců než u dívek. Kluci jsou jednoduše bojovnější, útočnější a tak vypadají i jejich hry v předškolním věku, které často připomínají spíše zápas než nevinnou hru. To, že se vaše dítko občas „zmasí“ se spolužákem, tedy neznamená nic patologického.
Zloději a vrazi
V evoluci lidského poznání se přelévaly názory na to, co vlastně může za agresivitu a jak to, že někteří jsou kriminálníci už odmalička. Malí zlodějíčci, sígři, rváči, podvodníci, vrazi. V polovině 19. století vypracoval Francouz Pierre Paul Broca teorii, podle níž usuzoval psychické vlastnosti jedince a jeho sociální postavení podle tvaru a objemu jeho mozkovny. Čím větší mozkovna, tím větší génius. Během let se jejich teorie vyvrátila, protože někteří géniové měli menší mozkovny než stíhaní kriminálníci.
Poté se vědci klonili spíše k teorii sociálního prostředí, tedy že pokud dítě vyrůstá v rodině kriminálníků, velmi pravděpodobně k tomu bude inklinovat také. Tahle teorie celkem funguje, ale i v ní vězí háček. Existují spořádané rodiny bez špetky kriminální minulosti, jejichž děti se chovají podobně jako Cody – extrémně agresivně. Spolu s tím, jak vědci zkoumali lidský mozek víc a víc, však přišli s další tezí, která může odhalit budoucí trouble makery už v jejich předškolním věku.
Zlatá kůra mozková
Americký neurovědec Paul MacLean ve své teorii trojjediného mozku tvrdí, že v lidském mozku jsou ve skutečnosti tři mozky, které se vyvinuly v procesu evoluce. První nazývá plazím mozkem, který řídí základní fyziologické funkce jako dýchání, spánek, krevní oběh a reflexy. Plazí mozek ještě nezná emoce, nedokáže se naštvat, potěšit ani vystrašit. Další částí je tygří mozek neboli emoční, odborně nazývaný limbický systém, který se vyvinul původně z čichových laloků. Právě ten může za vznik emocí. Třetí částí mozku je neokortex, taktéž kůra mozková. Umožňuje nám osvojit si jazyky, uvažovat abstraktně, plánovat a také zpracovávat emoce racionálním způsobem. Limbický systém tedy emoce tvoří a rychle zpracovává a neokortex je tu od toho, aby proces zpomalil a správně vyhodnotil.
Jeden z důvodů, proč se některé děti nedokážou ovládnout, je právě pomalá nebo chybějící spolupráce jejich limbického systému s neokortexem. Jedná se o organické poškození mozku, které může vzniknout už v děloze matky, například tím, že během těhotenství užívá návykové látky, nebo při komplikovaném porodu. „Když jsme zjistili, co skutečně Lauren je, byla to neskutečná úleva. Úleva, že za to nemůžeme my ani ona, úleva, že se to dá zmírnit léky a cílenou terapií,“ říká matka Lauren.
„Limbický systém ovlivňuje kontrolu emocí, oblasti neokortexu jsou spojeny se sociálním učením. Poškození této oblasti vede k nadměrné vnímavosti vůči podnětům z okolí. Jedinci pak reagují impulzivněji, jsou vzrušiví, náladoví, bývají neklidní, vztahovační a velice rychle se nastartují k agresi,“ vysvětluje psycholožka Kristína Medalová a dodává, že děti s organickým poškozením mozku se častěji účastní patologického chování. Nebavíme se přitom o běžných šarvátkách mezi sourozenci a spolužáky. Je naprosto normální, když se děti škádlí mezi sebou, nehledě na to, že do určitého věku si neuvědomují přímé důsledky svého chování.
Ten správný směr
Než své dítě označíte za potenciálního budoucího kriminálníka, je potřeba si to velmi dobře rozmyslet. Velmi snadno totiž může dojít k labellingu (neboli nálepkování) a sebenaplňujícímu proroctví. Jednoduše řečeno, dejte pozor, abyste svému dítěti nevtiskli nějakou vlastnost jen proto, že máte pocit, že vykazuje známky patologického jednání. Paradoxně mu tak můžete určit směr, kterým se jednou vydá.
Zkuste si vzpomenout na své dětství. Vážně jste nikdy nic hrozného neprovedli? Nikdy jste do někoho úmyslně nestrčili, nepraštili jej, nebo rovnou pořádně nekousli? Děti dělají mnohé z toho a určitě není od věci být ostražitý a ukazovat jim cestu, jak se svými emocemi nakládat. Pokud se vám to však nedaří a máte pocit, že jste na vaše dítě krátcí, rozhodně není od věci se poradit s odborníkem.
Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images
