ALBI Blog
všechny příspěvkyHledáte vnitřní bohyni? Pozor na falešné modly
02.07.2020 Čtení pro radost
Objevování vnitřní bohyně. Návrat k „pravé“ ženskosti. Ženské kruhy. Kdy se ještě jedná o nevinnou pomůcku při nalézání životního smyslu? A kdy už to celé hraničí s manipulací?
„Probuďte v sobě Bohyni.“ „Uctěte Bohyni v sobě i v přírodě.“ „Buďte ženou, která v muži vzbuzuje pocit, že právě ona je jeho pravou bohyní.“ To všechno jsou další úryvky z popisků různých kurzů, setkání a takzvaných ženských kruhů. Lilia Khousnoutdinova z vás dokonce udělá nejen bohyni, ale také kněžku. Na jejích kurzech tak znovu objevíte archetypální role kněžky, tedy ženy, která „ctí posvátnost života, posvátnost těla a posvátnost lásky. Ženy, která kráčí ve své síle a ztělesňuje posvátné ženství“.
Tyhle aktivity na pomezí terapie, ezoterie a náboženství (často se vracejí do dob našich slovanských předků a jejich božstev) se vezou na módní vlně hlásající jakýsi návrat k ženskosti. A proč ne?
Feministické bohyně
Že to zároveň zní jako návrat do minulosti? Ne nutně. Často to vyznívá i docela feministicky. Pořadatelky podobných akcí argumentují tím, že ženy po celá staletí nevnímaly svou vnitřní sílu. Jejich energie byla potlačována a ty, co si chtěly žít po svém, byly považovány za zlé a nebezpečné čarodějnice… Moderní hnutí prý ženám chtějí tu sílu vrátit. A právě proto se často symbolicky vracejí ke starodávným bohyním, tedy k archetypům silných žen.
Zadáte-li do internetového vyhledávače žena-bohyně, dozvíte se, že může vypadat třeba takhle: „Její energie je návyková a neodolatelná. Její chůze je sebevědomá a ladná. Každý její pohyb vysílá nebezpečné vibrace, které kombinují odvahu i zranitelnost zároveň. Nedělá zbytečně z komára velblouda, ale když na to přijde, tak si s komárem umí pohrát stejně dobře jako s velbloudem. Nezdráhá se investovat čas i finance do svého vzhledu a vzdělání.“
Ženskost v rukou guru
Některé z kurzů ženám slibují, že v nich probudí hravost, vášeň a skryté kouzlo. Tenhle pohled na svět zkoumala ve své diplomce třeba Blanka Štefaničová z Fakulty humanitních studií UK. V práci nazvané Fenomén bohyně v ženské spiritualitě píše třeba tohle: „Žena díky ženským kurzům může nalézt svoji osobitost, svoji divokou a instinktivní povahu v tom smyslu, že je oproštěna od genderových stereotypů a vnitřně emancipovaná… Jsou to ženy, které hledají v životě hlubší smysl než ‚pouhé‘ naplňování stereotypních rolí.“
Problém samozřejmě začíná ve chvíli, kdy se „pohádky“ o bohyních chopí někdo, pro koho je to nástroj manipulace. Takový samozvaný nebo taková samozvaná guru začne ženy přesvědčovat o jejich „jediné správné roli“, což je většinou role hospodyňky, pečovatelky, pasivní až submisivní partnerky.
Typickým příkladem je české hnutí Žena je láska, které loni na podzim vzbudilo dost velkou kontroverzi. Zveřejnilo totiž video, ve kterém se ženy doslova omlouvají mužům – třeba za „poučování, prosazovaní a protlačování pravdy. A všechny další příšernosti, které jsme vám dělaly“.
Dvanáctka a tatarák
Svět, ve kterém prosazování pravdy považují za příšernost, moc přátelsky nevypadá. Je to svět, kde ženy vnitřní (ani žádnou jinou) bohyni nejspíš nenajdou. Najdou tam spíš pocit nedostatečnosti. Nejsou-li dostatečně stereotypně ženské, nejsou tedy dost dobré? Spíš než hravost, sílu a splynutí s přírodou jim to přinese vítr do peněženky.
A navíc – kdo říká, že nestačí prostě být ženou? Ne vždycky nutně dokonalou, neodolatelnou nebo božskou? Ženami můžeme být v práci, na tenise, na kulečníku, i když si dáváme tatarák a zapíjíme ho dvanáctkou. Jestli se to hodí do nějakých škatulek, to už v dnešní době přece opravdu není důležité.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
