ALBI Blog
všechny příspěvkyDomácí vzdělávání vyžaduje odvážné a disciplinované rodiče. Ne děti
05.08.2019 Čtení pro radost
„Mami, já bych chtěl, abys byla moje paní učitelka,“ řekl mi na sklonku první třídy můj syn. A mně spadla brada. Já, netrpělivá, věčně nervózní, věčně spěchající a vyděláváním peněz zaneprázdněná matka, že bych byla v jeho očích ideálním pedagogem? Jak k tomuhle dospěl? A pak mi to došlo.
Došlo mi, že mé, přirozeně zvídavé, a troufám si říct inteligentní dítě, by si raději se mnou celé dny povídalo o Starých řeckých bájích a sociologii během výletů na kole, než aby se učilo rozlišovat malá a velká písmena a sčítat a odčítat do sta. A poslouchalo na povel vyhořelé družinářky, co zakazují všechno, s čím já nemám problém. Protože ani v jednom z toho nevidělo smysl a taky protože já nemám dvacet dětí a nejsem vyhořelá družinářka. Jenže: dokázala bych ho naučit i všechny ty otravné věci jako pravopis a malou násobilku, kdyby nad námi nevisel bič státního školství a závěrečných písemek? A moje nejupřímnější odpověď byla, že nejspíš asi ne. Protože mě to taky nebaví.
Marii Terezii navzdory
Jistě, domácí vzdělávání se jeví jako nejpřirozenější způsob výuky v rámci rodinné nebo kmenové komunity. Nedělá z dětí ovce, které se bojí ozvat a jakkoli vyčnívat, a respektuje jejich individualitu. O tom žádná. Je běžné po celém světě od Japonska přes Velkou Británii až po USA, kde se tímto způsobem vzdělává přes 2,5 milionu dětí. Jedním z těch, kteří si takovou „školou“ prošli, je i „zázračné dítě“, dnes pětatřicetiletý spisovatel Christopher Paolini, který ve svých 15 letech neplánovaně napsal bestseller a se kterým jsem měla tu čest před pár lety v Praze mluvit. Potvrdil mi, že domácí vzdělávání považuje za jeden z pilířů svého úspěchu. Jenže je tu celá řada dalších prubířských kamenů pro každého rodiče, který se rozhodne učit svoje děti doma. A nejde o to, že české školství je stále jaksi zamrzlé v 18. století. Je to hlavně o vaší vůli, odvaze a každodenní disciplíně.
Dítě to dá. A co vy?
Rozhodnete-li se učit své dítě doma, měli byste na to mít správnou povahu. A taky byste měli disponovat dostatečným množstvím prostředků i sociálních kontaktů, aby vaše dítě neztratilo kontakt s realitou. Protože domácí vzdělávání není o tom, že svému dítěti umetáte cestičku, ale o tom, že nedovolíte systému, aby zabilo jeho touhu po vědění. Zároveň byste měli být natolik disciplinovaní, abyste spolu skutečně zvládli malou i velkou násobilku, periodickou tabulku prvků a všechny ty další otravné věci, které už si sami dávno nepamatujete. A k tomu mu umožnili zdravý kontakt s vrstevníky a vypěstovali v něm vůli k překonávání překážek.
Kde je vůle...
Christopher Paolini mi vyprávěl o tom, jak se několikrát týdně přesouval doma v Kalifornii z jedné obří kuchyně, ve které se scházely doma vzdělávané děti, do druhé a každý den je měla na povel jiná maminka. Ok, sociální kontakt vrstevníky měl zajištěn. Zároveň mluvil o tom, že měl prostě jen velké štěstí a narodil se v rodině, která ho bezmezně podporovala. A tahle jeho slova se mi vryla pod kůži. I když nemůžu věnovat veškerý svůj čas a po pravdě řečeno nemám ani dostatek vůle, ani prostoru na to, abych svoje dítě vzdělávala doma, můžu mu ukázat, že mu přes všechny ty vyhořelé družinářky a vyjmenovaná slova věřím. A pak už to nechám na něm. „Když se podíváte na ty děti, ty mladé lidi, co soutěží na olympiádě, vidíte, jak jsou úžasní. Částečně je to díky trenérům a zázemí a hlavně kvůli tomu, že na tom konstantně pracují,“ řekl mi tenkrát Christopher. Zeptejte se sami sebe, dokážete být svému dítěti takovým trenérem?
Zvyknout si na systém
Je na každém z nás rodičů, jak si dokážeme odpovědět na tuhle otázku, každopádně mám i další příklad ze života, který ukazuje stinnou stránku příliš opečovávaných dětí. Patnáctiletý syn mojí kamarádky nedokázal u přijímaček na střední školu vykat učitelům. Neuměl to. Nikdy ho to nikdo nenaučil. Nenaučil ho, že v životě nepotkává jen samé kamarády a nemůže dělat jen to, co ho baví. Světe div se, u zkoušek neuspěl. Nejen kvůli tomu vykání. A nikdo se na něj nemůže zlobit. Není to jeho selhání. Myslím, že naší povinností jakožto rodičů je naše děti chránit před bezprávím, násilím a šikanou a zároveň jim ukázat, že existují nějaká pravidla, která si musí osvojit, jestli chtějí v téhle společnosti uspět. Vybrat jim takový způsob vzdělávání, který je nebude handikepovat a který jim umožní, aby jako lidé rostli a dělali i věci, které je zrovna dvakrát nebaví, když vědí, proč je dělají. Což ostatně koneckonců vždycky záleží na konkrétních lidech, kteří je dokáží motivovat, ne na metodě, kterou dané zařízení praktikuje.
PS: Můj syn chodí na obyčejnou základní školu, kam přestoupil z výběrové, kde jsme byli nakonec objektem šikany ze strany pedagogů i vyhořelých družinářek oba. Nemusíte nutně vydržet všechno.
Pro a proti domácího vzdělávání
Fakt: Je časově náročné
Pro: Máte největší vliv na to, jak vaše dítě roste a co se učí
Proti: Zodpovědnost, plánování, administrativa
Fakt: Jiný způsob socializace
Pro: Žádná šikana
Proti: Méně denních interakcí s větší skupinou vrstevníků
Fakt: Svoboda v učení
Pro: Rozvíjí skutečné zájmy dítěte
Proti: Méně strukturované, rodič musí sám učivu rozumět
Fakt: Žádné hodnocení výkonu cizími lidmi
Pro: Vnitřní motivace dítěte
Proti: Žádné srovnání s ostatními žáky
Fakt: Žádné kroužky, zájezdy nebo sportovní aktivity v rámci školy
Pro: Dítě se nemusí povinně účastnit aktivit, které ho nebaví
Proti: Všechny aktivity musíte organizovat sami
Autor: Natálie Veselá Foto: Getty Images
