ALBI Blog
všechny příspěvkyDěti jsou po narození schopné rozlišit i nejjemnější odstíny řeči
10.12.2019 Čtení pro radost
„Rodný jazyk výrazně ovlivňuje, jak vnímáme a chápeme svět,“ říká psycholingvistka Anna Marklová. Vyučuje na univerzitě v Dortmundu předmět Osvojování jazyka dítětem a mimo jiné zkoumá, jak rodný jazyk (nebo jazyky) podmiňuje chápání světa, komunikaci, umění… Vlastně všechno.
O Češích se říká, že jsou hrozní skeptici. Není to kvůli češtině? Patří mezi nejtěžší jazyky na světě, tak nás možná to učení už jako děti otráví.
Pardon, ale to je úplná blbost (upřímný dlouhý smích). Takhle radikální prohlášení nejde z psycholingvistiky odvodit. Nemůžete vážně tvrdit, že gramatika češtiny vede ke skepticismu nebo že struktura němčiny způsobila nacismus. Komplexní jevy nejde odfiltrovat od vlivu společnosti, kultury a dalších věcí.
Ale těžký jazyk máme, ne?
O žádném jazyku nemůžete tvrdit, že je těžký, natož nejtěžší na světě. Zdravé dítě si osvojí jakýkoli jazyk nebo jazyky, kterým ho vystavíte. Čeština nebo japonština pro něj nebudou nijak obtížnější než angličtina nebo italština. Asi by se dalo pracovat s hypotézou, že mluvčí analytických jazyků (jako je angličtina) se hůř učí jazyky syntetické (jako je čeština) než naopak. Ale to je všechno. Objektivně obtížnost jazyků porovnat nejde. Ani jejich myšlenkovou „hloubku“, když jsme u toho. Jazyky svět interpretují, převádějí do slov. Někdy přesněji, někdy zkresleně. Ale vždycky zjednodušeně.
I když mají bohatou gramatiku, slovní zásobu a podobně?
Čeština sama o sobě nám na inteligenci vážně nijak nepřidává. Některé lingvistické výzkumy z půlky 20. století se pokoušely tvrdit, že existují jazyky (a společnosti), které jsou vyvinutější, lepší… Ale neplatí to o společnostech ani o jazycích. Všechny jazyky jsou komplexní. Lidi mají jenom rádi žebříčky. Nejlepší jídla, nejlepší hudební styly, nejlepší jazyky.
Když se vrátíme k dětem, jak jejich rozvoj ovlivňuje právě čeština?
S určitostí můžeme říct, že se díky ní zaměřujeme na konečné stavy událostí. Máme dokonavá a nedokonavá slovesa (otevřel/otevíral), ale ta tendence je patrná i v celých větách. Když český mluvčí vidí auto, jak jede po silnici směrem k vesnici, je pro něj důležité vyjádřit, že do té vesnice jede.
„O žádném jazyku nemůžete tvrdit, že je těžký, natož nejtěžší na světě. Zdravé dítě si osvojí jakýkoli jazyk nebo jazyky, kterým ho vystavíte.“
Teď bohužel nechápu.
Z toho si nic nedělejte. Když chtěli moji rodiče vědět, co vlastně dělám, taky to nedopadlo. Maminka je učitelka a otec matematický vědec, a přesto je pro ně psycholingvistika neuchopitelná. Táta se mnou soucítí aspoň v tom, že jeho práci taky nikdo nerozumí. Matematický vědec, hm, to musí být nějaké počítání. No a není. Já jsem lingvistka. Nejsem žádná grammar nazi, moje vyjadřování je naopak dost volné. Taky nerada odpovídám na otázky ke „správné“ výuce češtiny, přechylování a tak. Chápu, že to je aktuálně něco jako lingvistický hip-hop, ale tahle mediálně populární témata nejsou můj obor. Lingvistická relativita je spíš dlouhodobá záležitost.
A jak jste to říkala s tím cílem?
Jde o to, jestli cíl nějakého procesu zdůrazňujeme, nebo ne. A jestli vůbec v jazyce rozlišujeme dokonavý a nedokonavý vid. Pokud ano, obyčejně je tendence zaměřovat se na proces. Opak je tzv. holistická perspektiva a zdůrazňování cíle. Jenže čeština je výjimka. Kvůli vlivu němčiny zacházíme s dokonavým videm jinak než další slovanské jazyky – taky se zaměřujeme na cíl. Mě to zaujalo, a tak jsem na PhD. přešla na Technickou univerzitu v Dortmundu k profesorce Barbaře Mertins, která na téhle teorii pracuje a celý projekt vede. A co dělám? Zkrátka se u dětí z různých jazykových sfér snažím zjistit, od kdy začnou vykazovat odlišné zaměření na jiné části děje a scény.
Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem
Má váš výzkum už i praktické využití?
To bude asi chvíli trvat. Zatím zjišťujeme víc o tom, kdy se u dětí začíná ustalovat konceptuální chápání jazyka (v angličtině se tomu říká conceptual knowledge). Což je zásadní věc, když si osvojujete jazyk, i když se třeba učíte cizí řeč. Každý jazyk má jinou strukturu, jiná pravidla. A to je právě ten filtr, kterým v důsledku chápete svět.
Nebyl by zase nějaký příklad?
Tohle je jednoduché. V češtině (a dalších jazycích) třeba musíte rozlišovat mužský, ženský a střední rod. A to nás vede k tomu, že někdy o neživých předmětech mluvíme podle rodu. Například ve španělštině je most rodu mužského, v němčině mají ženský die Brücke. Pro Španěly tedy bývá most velký, vysoký, silný nebo robustní, zatímco německý mluvčí spíš most popíše jako elegantní, křehký nebo štíhlý. Zase, neplatí to výhradně, jde o převládající tendenci.
Třeba jako že my Češi víc řešíme pohlaví?
Myslím, že to tak může být. Tím, že je kategorie rodu tak hluboce vrostlá do české gramatiky, pravděpodobně tuhle kategorii považujeme za hodně zásadní a můžeme mít třeba potíže s tím, když ji pak někdo jakkoli zpochybňuje. Ale opět jsou to věci, které se těžko dokazují.
„Jazyky řeší společenské postavení různě. Některé je vůbec nezohledňují, ale když v češtině s někým jednáme, nemůžeme se tykání nebo vykání vyhnout.“
Patří do téhle kategorie i tykání a vykání?
Ano. Jazyky řeší společenské postavení různě. Některé je vůbec nezohledňují, ale když v češtině s někým jednáme, nemůžeme se tykání nebo vykání vyhnout. Ještě komplikovanější je to třeba v japonštině a jiných jazycích, kde je výběr z možných oslovení ještě větší, ale taky ho prostě nemůžete úplně obejít. Představte si to vážně tak, jako byste se chtěl vyhnout tykání nebo vykání. Stojí na nich celá struktura oslovování. Můžete sebevíc chtít zůstat vztahově neutrální, ale to vám čeština nedovolí. Možná vždycky nepotřebujete vyloženě „ty“ nebo „vy“, ale už jenom když k člověku mluvíte, je potřeba jedno nebo druhé do promluvy zapracovat.
Plyne z toho něco pro váš výzkum?
Námi rozvíjená teorie lingvistické relativity předpokládá, že povinné vyjádření společenských vztahů má vliv i na to, jak moc jsou pro nás důležité v životě.
Jazyk a vnímání světa
Ta teorie lingvistické relativity, co to vlastně je?
Zjednodušeně říká, že náš rodný nebo po dlouhá léta primární jazyk je něco jako profesionální deformace. Člověk s vystudovanou architekturou si bude ve městě všímat jiných věcí než architektonický laik. Stejně tak nás čeština navádí všímat si víc těch rysů okolního světa, které jsou v ní zdůrazněné.
A proto psycholingvistika řeší i vzdělávání dětí.
Osvojování jazyka je samozřejmě velké téma. Děti jsou po narození schopné rozlišit i nejjemnější odstíny řeči. Naučí se, která změna ve formě slova značí i změnu významu, zatímco pouhé varianty výslovnosti časem ignorují. Stejně si v závislosti na jazyku osvojí i „podstatné“ koncepty a kategorie světa. Psycholingvistika potvrzuje, že dokonalý překlad mezi různými jazyky není možný. Slova přeložíte, ale „conceptual knowledge“ vám může snadno utéct. Jako když čtete v cizím jazyce, slovíčka znáte, ale vůbec nerozumíte, co chce autor říct.
A co když dítě od narození mluví více jazyky? Neudělá mu to v hlavě zmatek?
Vícejazyčná výchova dítě vždycky obohatí. Častý argument je, že dítě nebude umět ani jeden jazyk pořádně. Ale to se nestane. Důležitý je objem komunikace, se kterou je dítě v kontaktu. Pokud lidé okolo něj dostatečně komunikují, s ním i mezi sebou, jazyk nebo jazyky se bez problémů naučí. Pokud mluví málo, nezvládne ani jeden pořádně. Vím například o studiích, které ukazují, že pro dítě nejsou problém ani čtyři jazyky naráz. A kdo ví, jaké je to číslo maximálně...
Takže se skutečně dá říct, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?
V rámci dramatického efektu bych ráda odpověděla, že ano. Ale jako vědkyně vám musím říct, že všechno musíte brát s rezervou. Když ovládáte víc než jeden jazyk, máte asi větší šanci i tendenci chápat, že lidé mohou přemýšlet i jinak než vy a že to není žádná chyba nebo vada. Ale osobnost člověka je natolik komplexní, že přisuzovat mu nějaké vlastnosti jen na základě jazyků prostě nejde.
Kolik jazyků umíte vy?
Celkem ovládám angličtinu a pracuju na němčině, takže nic extra. Zajímavější je, že jsem dlouho žila v domnění, že „na jazyky nejsem“. Z angličtiny jsem měla komplexy a z francouzštiny jsem na gymplu mívala za tři, nebo dokonce za čtyři. Ale říct si po prvním setkání s nějakým předmětem „na tohle nemám talent“ je hloupost. Jsem víc a víc přesvědčená, že se „vrozené vlohy“ přeceňují. Bylo jistě důležitější, že jsem poměrně introvertní. Mluvit před třídou jazykem, který se teprve učím, když se všichni včetně učitelky smějí mojí výslovnosti, mi chuti do učení určitě nepřidalo.
A jak jste se po téhle zkušenosti dostala k lingvistice?
Popravdě mně přišla lingvistika do cesty úplnou náhodou. Na gymplu jsem hodně četla. Až neúměrně. A taky jsem plácala umčo. Ale protože na střední škole obyčejně nemáte vůbec ponětí o tom, jaké obory vlastně existují, tak jsem šla na peďák, čeština–výtvarka. O lingvistice jsem neměla ani potuchy. Pak jsem ale přestoupila na fildu v Praze a najednou mi přišlo do cesty několik seminářů o lingvistice a psycholingvistice. A hned mě to hrozně chytlo.
Pardon, plácala jste „umčo“?
Jojo. Po večerech plácám umčo pořád. A poslouchám k tomu Radiohead. Dalo by se konvenčně říct, že maluju obrazy, ale to vážně není můj případ.
Kromě lingvistiky a umča děláte co?
Přes víkendy ráda jezdím na vandry. Takže jestli mám nějaký talent, je to nejspíš vysoký práh tolerance vůči vlhkosti a špíně. Ale i cestování mě baví mnohem víc, když má taky jiný než turistický účel. Během magistra jsem například tři měsíce učila češtinu na Ukrajině a byla to skvělá zkušenost. Láká mě si to zopakovat. Přesídlit na rok někam do zahraničí a učit češtinu pro cizince. A sbírat při tom lingvistická data.
Je pravda, že nepůsobíte úplně akademicky...
Leží vám v hlavě ty boty, že jo? Já totiž boty strašně nerada kupuju, takže nosím už šest let tyhle Hanwagy. Nesnáším prostě podpatky. Podle mě je to jenom zákeřný způsob, jak to ženám na světě udělat ještě těžší (smích). Ne, prostě podpatky prokazatelně ničí nohy, a přitom ženy a vlastně i muže společnost od narození učí, že to je nějaký estetický symbol, bez kterého jakoby ženská noha nebyla dost krásná. A tyhle stereotypy nemám ráda.
A co ráda máte?
Mám fakt ráda chobotnice, které lidi podceňují, ale přitom jsou hrozně inteligentní. Taky mám ráda gumové kačenky. Ty asi moc inteligentní nejsou, ale co na nich člověk může nemít rád. Taky mám ráda whisky a béčkové horory, ideálně v kombinaci. Jestli jste chtěl slyšet tyhle věci. Taky možná jednou založím rockovou kapelu. Musela bych v ní teda asi hrát na triangl, protože složitější nástroje nezvládám. Kdo ví. Jsem prostě normální holka a do budoucnosti moc nekoukám.
Anna Marklová (27)
Pochází z Kolína, studovala český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Olomouci a pak český jazyk a literaturu na FF UK v Praze. Aktuálně se na Technické univerzitě v Dortmundu připravuje pod vedením prof. Mertins na PhD. z psycholingvistiky. Zabývá se vlivem jazyka na myšlení a vnímání. Přednáší o tom, jak obojí ovlivňuje rozvoj dětí. Nerada nakupuje boty a ráda se fotí s plyšáky.
Pochází z Kolína, studovala český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Olomouci a pak český jazyk a literaturu na FF UK v Praze. Aktuálně se na Technické univerzitě v Dortmundu připravuje pod vedením prof. Mertins na PhD. z psycholingvistiky. Zabývá se vlivem jazyka na myšlení a vnímání. Přednáší o tom, jak obojí ovlivňuje rozvoj dětí. Nerada nakupuje boty a ráda se fotí s plyšáky.
Text: Michal Schindler Foto: Archiv Anny Marklové
