ALBI Blog
všechny příspěvkyDěti a víra: Vymývání mozečků, nebo solidní základ pro život?
13.06.2019 Čtení pro radost
Jak řeknete slova „dítě“ a „náboženství“ v jedné větě, začnou se nejspíš vaši blízcí křižovat. Ani ne tak z nábožného vytržení, ale spíš naopak. Jo, dneska jsme si ožehavější téma vybrat nemohli. Tak s pomocí boží do toho.
Ze všeho nejdřív bude fajn rozlišit tři pojmy – církev, víra a náboženství. Církev je instituce, papež, faráři, farské, fary… Víra, to je osobní věc každého, možná vztah k sobě samotnému, možná dar, možná vztah k Bohu. No a náboženství, to je učení, příběh, možná dogma, možná zjevená pravda, možná jen pár rituálů.
Každopádně je u nás dost lidí, kterým toto všechno lícuje – věří, tedy chodí do kostela a konají úkony spojené s náboženstvím. Ještě víc je těch, kterým to k sobě nepasuje, a tak věří, ale nikam nechodí a nic nekonají. Nebo jenom na ty Vánoce, že. A pak tu máme ty, co ani nevěří. Tak co by někam chodili a něco konali.
V něco je třeba věřit
Možná se zdá, že zrovna u nás je lidí bez víry většina, tak co o tom vůbec mudrovat, ale ono to je složitější. Víra totiž patří do lidské přirozenosti, kdybychom nevěřili, že život má nějaký smysl, mohli bychom se rovnou picnout. Nač pak mít děti, snažit se, učit se… Nemá to smysl. Kupodivu většina planety to tak nemá. Takže asi něčemu věří.
Italský pedagog Marcello Bernardi, sám nevěřící, to shrnul moc přesně: „Iluze, která se nazývá vírou, se nesmí přehlížet. Kdo nevěří v Boha, věří v něco jiného, například v lásku, ve spravedlnost, ve svobodu. Ti méně nároční věří v sebe, v sílu moci nebo peněz. Takové iluze mají podřadnější hodnotu.“ Takže to zkusme vzít pro jednou pozitivně – není náhodou dětství nejlepší čas, kdy víru vzít do hry?
Děti a Bible
Jednou z možných cest, jak do života dětí pustit náboženství, aniž by jim to vymylo mozek, je Bible. Není to ideologická příručka, ale soubor příběhů, které navíc v západní civilizaci mají mraky odkazů do umění, kultury, jazyka, ale třeba i běžného života. Nebude od věci je znát. Nebo mít aspoň ponětí. Nejen že vaše děti tak budou vědět, odkud se berou všechna ta rčení o břevnu v oku svém nebo o třiceti stříbrných, ale taky jim snáz vysvětlíte, co je původním smyslem Vánoc nebo Velikonoc a co se to vlastně slaví. To z výloh obchoďáků nevyčtou.
Další prima pomůckou je třeba edice Youcat, která mladým lidem a dětem v různých knížkách vysvětluje náboženství jako takové, modlitby, biblistiku, sociální stránku víry, přikázání atd. Na trhu seženete spoustu – tu lepších, tu horších – knížek o víře, nejen křesťanské, ale i všechny ty malé Buddhy, Mojžíše, Alláhy a další. Takže konfesně můžete své dítě vést všemi směry.
Nejlepší je asi začít nějakými těmi biblickými příběhy převyprávěnými pro nejmenší. Biblické postavy se dostanou do běžného slovníku dětí a berou je jako postavy z pohádek. Takový David a Goliáš je třeba zrovna super a dá se využít vždycky, když váš capart kvičí, že mu větší ubližujou. Převést pak děti od Ježíška k Ježíšovi, to už je případně práce na později.
A když jsme u té chytrosti. Můžete to zkusit taky s Kouzelným čtením. Třeba mluvící a zpívající Betlém je plný koled a kvízů. Ideální dárek na Vánoce.
Děti a smrt
Děti mají k posledním věcem docela zdravý přístup. Nestydí se být smutné nebo plakat. Naopak, patří to zcela přirozeně do jejich života. Stejně tak neprojevují do určité fáze vývoje falešné emoce – když jim je něco buřt, tak prostě je a basta.
Takže se s nimi nebojte mluvit i o tom, že i rybičky v akvárku jednou zakukaj nebo že babička se na ně už kouká z nebe. Představa, že jejich blízcí, které měly rády a kteří jim po smrti chybí, někde jsou, je pro svět plný fantazie mnohem přirozenější, než kdybyste jim začali vysvětlovat něco o rozpadu bílkovin.
Všechna světová náboženství mají „co bude potom“ jako jedno z ústředních témat. Pokud do světa svých dětí víru pustíte, tohle je zrovna dobrý důvod. Víra dává naději, že má cenu celý ten festival blbosti, trapasů a utrpení zvaný život přečkat.
Děti a kostel
Výchova, to je příklad. Když nejdete příkladem, nevychováte nikoho k ničemu. Jestli vás nebaví chodit neděli co neděli do kostela, neposílejte tam své potomky. Jestli to budete kašírovat jako nějaký umělý prožitek nebo co, taky marnost. Děti to odhalí a nebude je to bavit.
Pokud si ale chodíte do kostela pro společenství spřízněných duší, osobní prožitek blízkosti k Bohu, jestli to prostě žijete opravdově, děti se k vám přidají. Protože je to nebude otravovat. Dejte jim možnost být s vámi, což k neděli tradičně patří, že rodiny jsou spolu.
Vychovávat děti a jít jim příkladem, to je hlavní úděl nás rodičů. Přečtěte si, co všechno můžeme formovat už od jejich raného věku!
Děti a křest
Tohle je hodně časté téma – kdo dá pokřtít dítě, ten mu něco nutí. Reálně to ale prostě nejde. Několikatýdennímu miminu nevnutíte ani cumel, natož něco tak složitého a duchovního, jako je víra. Takže i když dítě pokřtíte (nebo ne) nebo ho jinak zasvětíte jinému náboženství, je to vaše věc a nic to nemění na faktu, že dítě si stejně za čas vybere samo, jak to chce s vírou mít. A bude úplně putna, jestli je to křtěňátko, nebo ne.
Navíc řeči o tom, že rodiče rozhodují za dítě a že mu nedávají volbu, ty většinou vedou ti, kteří o křtu nic nevědí. Křest mimina, nepopsaného listu, se odehrává tak, že rodiče a kmotr slibují, že ho povedou k víře a ve víře ho vychovají. Křest tedy není závazek pro dítě, ale pro rodiče a kmotra, a ti vědí, co činí. Teda většinou.
Děti a rodiče
Důvodů, proč před dětmi náboženství netajit, ale pustit ho do jejich života tak, jak patří do toho vašeho, je moc. Jestli jste nevěřící, těžko budete dítě křtít nebo ho vést k bráhmánství. Pokud jste věřící, opravdu věřící, tak se za to asi zase jenom těžko budete stydět a dítě od své víry izolovat. To by nedávalo smysl.
Takže na obou frontách prostě s rozumem. Nejlepší je, a třeba u katolického křtu se to zrovna slibuje, stát se svému dítěti průvodcem a vzorem pro život ve víře. Když uvidí, že vy takto žijete život plný, pěkný, smysluplný, bude to chtít taky. Když uvidí, že vás život s vírou nudí a prudí, těžko ho to zaujme. Představa, že pošlete caparta do náboženství a on se stane křesťanem, je asi tak reálná, jako když pošlete vybijokno do kurzu ke Špačkovi a doufáte, že se vrátí gentleman.
Text: Martin Groman Foto: Getty Images
