ALBI Blog
všechny příspěvkyDeník „čerstvé“ matky: Cestování s miminkem. Kafe, kafe a bezedná trpělivost
10.08.2020 Čtení pro radost
Jsem vystudovaná antropoložka, bývalá novinářka a fanatická milovnice kávy a úhledných papírových bločků. Jenže můj život je teď tak trochu naruby – už pár měsíců mu velí někdo jiný. Za posledních pár měsíců se ze mě stal ještě větší dobrodruh, než jsem byla dřív. I když trochu jinak.
Miluju cestování a nechci se ho vzdát ani teď, když mám čtyřměsíčního chlapečka. Spousta věcí je sice úplně naruby a já už se nemůžu spontánně sbalit do minibatůžku a vyrazit někam pod stan, zato mě na každém kroku čeká dobrodružství, o jakém se mi dřív ani nesnilo. Věřte nebo ne – dítě a šestiletá ohařka jsou totiž na cestování neskutečná výzva.
23:00 Dobaluju poslední bodyčko, pyžámko s velrybama, letní spací vak, míček s míčkem uvnitř, rachtátko, co vypadá jako motýl, housenka a hroch zároveň, knížku s pandami a pískací ovečkou, plyšáka psa, který umí hrát ukolébavky, slintáček číslo jedna, slintáček číslo dva, kousátko, asi sto plenek a kraťásky. Svoje věci si zabalím ráno.
02:00 Zakňourání, pláč. Kristián. Má hlad. Kojím, houpu, mazlím.
04:00 Zakňourání, pláč. Kristián. Má hlad. Kojím, houpu, mazlím. Mám hlad.
07:00 Zakňourání, pláč. Kristián. Má hlad. Kojím, houpu, mazlí Vojta.
08:00 Za hodinu máme vyjet. Jenže já nemám sbaleno. A mám hlad. A taky si chci dát sprchu. Hážu do sebe první šálek kávy.
09:00 Kristián spí. Dávám si toast s marmeládou, kafe a taky dlouhou sprchu (sedm minut). A stihnu se i nalíčit. Ha. Den je krásnej.
10:15 Kristiánek vstává, přebaluju, houpu a dolaďuju poslední detaily balení. Podařilo se mi počet tašek snížit ze třinácti na osm. Máme prostorné MPV, takže si s celkem klidným svědomím balím čtvery páry bot, troje šaty a přihazuju taky knížku a oblečení na běhání, protože co kdyby, že jo. Existuje nějaký kurz efektivního balení?
11:00 Začíná odnos věcí do auta. Zatímco si Kristián povídá s naší dvoumetrovou pokojovkou, Vojta běhá jako fretka, chladí auto a snaží se do něj vše naskládat pomocí metody tetrisu.
11:20 Přidávám kočár a slaměnou tašku s věcmi na koupání. Tu asi povezeme na střeše, stejně jako můj kufr a kočár, který umí složit jenom pracovníci NASA. Někam se také musí vejít naše ohařka Františka. Ta se v čase skládání věcí do auta vrhla na stopování holuba po pražských ulicích.
11:30 Jedeme!!!! Františku jsme úspěšně odvolali z lovu a posadili do kufru. Kristiánek je zatím v klidu, hraje si s míčkem. Vojta řídí a já si užívám výhled z okýnka, i když mám pod nohama asi padesát tašek a sedím v pozici, při které si můžu bradu úplně v klidu opřít o kolena.
12:15 Zakňourání. Ha. Na tohle jsem samozřejmě připravená. Z jedné z tašek vybaluju knížku s pandami, které šustí! Vypadá to, že to zabralo. Jsem supermatka.
12:17 Řev. OK. Takže knížka s pískací ovečkou?
12:20 Řev. Dobře, takže pauza na kojení. Zastavujeme na nejbližší pumpě. Dítko se uklidní hned, jak ho vyndáme z autosedačky. Kojím na parkovišti za benzínkou, zatímco naše ohařka chytá na přilehlé louce čmeláky.
12:40 Jsme všichni opět na palubě. Před námi ještě 250 kilometrů. Dáváme si s Vojtou kafe a užíváme si tu chvíli, kdy dítě i pes spí.
13:50 Kristiánek je vzhůru. Propíná si tělíčko a začíná si stěžovat na svou autosedačku, kterou v poslední době vážně nemá rád. Vojta spustí jeden z našich záchranných mechanismů: zpěv. Já se po chvilce přidávám. Zpíváme Holku modrookou, Bejvávalo, Mravenčí ukolébavku a taky Chválím Tě Země má. Já jsem to předýchala, tak se mi zamotala hlava, Vojta pokračuje „šel svou cestou hýkavý osel“ a Kristián se, zdá se, uklidnil. Uf.
14:48 Stavíme na benzínce. Musíme natankovat. I když máme být zodpovědní rodiče, pořád tankujeme jako za studentských let: za tři stovky. Nemá smysl to rozebírat, pracujeme na tom! Modlím se, aby se to dítě nevzbudilo. Vzbudilo. Vyndavám ho z autosedačky. Vojta přináší kávu. Kojím, mazlíme se a užíváme společnou chvíli. Už jenom pár desítek kilometrů a budeme v Berlíně. Naštěstí jsme nikomu neslíbili, že dojedeme v určitou hodinu. To jsme vzdali poté, co se nám zatím ani jednou nepodařilo přijít k pediatričce včas. A ta je od nás deset minut pěšky. Berlínští přátelé byli proto dopředu obeznámeni s možností našeho zpoždění o dvacet minut nebo o půlku dne.
16:00 Křik, řev a propínání. Kristián se rozhodl, že nám své poslední chvilky v autě pořádně ozvučí. Dudlík, rachtátko, ovečka, pejsek, co hraje ukolébavky, „šel svou cestou hýkavý osel“, „bejvávalo“ ani „ššš šššš šššš“ nepomáhá. Naštěstí už přijíždíme do cíle. Mám pocit, že mám díru v hlavě, Vojta se zdá být taky trochu dezorientovaný, když místo zpátečky dává při parkování jedničku a pak ještě jednou. Pouštíme Františku z auta, ta to hned nakouří do přilehlé italské restaurace, ani nemám sílu ji volat.
16:30 Ještě že existují přátelé, kofein, dobré jídlo a víno. Dávám si sice jen symbolickou šťopičku, ale koukám na Kristiánka, jak se směje, a všechna ta únava z cesty se rozplyne. Co že jsem to dělala v životě před dítětem?
Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images
