„Chůze po laně je meditace. Byl to boj, ale našla jsem se,“ říká světová provazochodkyně

27.11.2019 Čtení pro radost

Anče Hanuš Kuchařová vystudovala architekturu. A chvíli ji to i živilo. Jenže pak se zamilovala a kvůli tomu nakonec před několika lety propadla i chození po laně. Balancuje mezi stromy, v ulicích, nebo dokonce mezi vrcholky hor. A říká, že se přitom hlavně učí rozumět sama sobě.

Patří do světové špičky chození na laně neboli slackliningu, ale představuje se bez velkých manýrů jako Anče. Je bezprostřední a srší přesně takovou energií, jakou mají ryzí sportovci. Prošla si kdečím. Nejdřív byl raketový úspěch, pak pochyby, jednu chvíli dokonce nepřejícnost k soupeřkám. Chození po laně má prý ale mnohdy blízko k meditaci, díky které tohle všechno překonala, rozhodla se svůj um předávat dál a založila vlastní provazochodeckou akademii.

Kdy ses rozhodla, že budeš chodit ve vzduchu na laně?

Před devíti lety. Hrozně se mi líbil jeden kluk, který se tomuhle sportu věnoval. A já si potřebovala zkusit, jestli mě to vůbec bude bavit a jestli má cenu se s ním vůbec pouštět do nějaké akce.

Cože, to bylo kvůli klukovi? Bylo to pro něj až tak důležité?

No, všimla jsem si, že nedělá nic jiného, než že chodí po slacklinách, a bylo mi jasné, že by se mnou asi nechtěl chodit na normální výlety. Uvědomovala jsem si, že jestli mě nebude bavit slacklining, nebudeme mít nic společného.

Yosemitský národní park

Foto Jakub Krecbach

A proto jsi začala trénovat?

Dala jsem si měsíc. A řekla jsem si, že pokud mě to nezačne bavit, vůbec toho kluka nemá smysl balit.

A začalo?

No, popravdě moc ne. Ale chytla mě ta zvláštní kombinace sportovního výkonu a psychického soustředění.

Jak ses cítila, když jsi poprvé na lajně přešla pár metrů?

Pamatuju si, že jsem byla dlouhou dobu skoro pořád naštvaná. Na lajně jsem se pokoušela chodit přes dva roky a měla jsem pocit, že po takové době bych toho měla ujít daleko víc, a ne jen pár metrů. Nikdo mě to neučil, vždycky mi někdo lano jen půjčil a pomohl napnout. Nevěděla jsem například, že je to o hodně jednodušší, když si lajnu napneš krátkou a nízkou, takže jsem se to učila normálně ve výšce pasu, na lajně 10 metrů dlouhé. O to pak byly horší pády a já byla o to víc naštvaná, frustrovaná s pocitem, že jsem úplně neschopná.

Maroko - soutěska Todra

Foto Jirka Dolejš

A kdy se to zlomilo?

Když jsem vylezla do opravdové výšky. Díky tomu, že ten kluk patřil v té době k nejlepším slacklinerům v Česku a znal se se světovou špičkou, mi umožnil se rychle dostat na highlinu. A to byl ten moment, kdy jsem se do chození beznadějně zamilovala.

Co tě v té výšce tak uhranulo?

Dokud člověk například leze, jeho ruce se dotýkají skály, sem tam je nějaký ten převis, tak je to pro tělo i hlavu pochopitelné. Zatímco když stojíš na laně napnutém ve výšce několika stovek metrů mezi vrcholkami hor, celé tělo máš vystrčené do prostoru a jediné, co tě v tom prostoru drží, je 2,5 cm široká páska pod nohama, která se klepe, hlava ti velí to okamžitě zabalit.

Můžeme se slackliningem začít kdokoliv?

Někteří to mají ztížené tím, že mají strach, aby se udrželi na lajně, a do toho strach z výšek. Ne každému se právě ten strach z výšek podaří překonat. Je to podobné jako s potápěním, ne každý to zvládne. Tenhle sport vede člověka k pochopení sama sebe, ze začátku je to taková laboratoř vlastní mysli.

Na to, aby člověk šel za hranice svých možností, musí mít prázdno v hlavě. V tom prázdnu je pak strašně jednoduché prohlížet si myšlenky, které tam přicházejí, a to, jak působí na tělo.

Jordánsko

Foto Pawel Jarosiewicz

Takže jde o takovou meditaci ve vzduchu?

Není k tomu ani potřeba chodit do výšek. Dá se to zažívat i nízko nad zemí. Když jsem psala diplomku, pokaždé jsem si někde v lese natáhla kratičkou lajnu, 20 minut jsem chodila a pak jsem přišla úplně osvěžená a restartovaná.

Dá se chodit po laně i v sychravém počasí, nebo musíme počkat na jaro?

Dá se chodit kdykoliv, ale není to moc pohodlné. Většinou v zimě odjíždím na 3 až 5 týdnů někam za teplem.

Jaký je tvůj nejzapamatovatelnější zážitek při tomhle sportu?

Těch je několik. Člověk roste a postupně překonává čím dál šílenější věci. Před pár lety jsem v Utahu poprvé vyzkoušela 500 m dlouhou lajnu mezi dvěma věžemi. Strašně mě to tenkrát nadchlo a koupila jsem lajnu ještě od 100 m delší, nadchla pro to i své české a francouzské kámošky a rok na to jsme vyrazily to tam napnout znovu. Byly jsme třetí tým na světě, který to napnul, a vůbec první ženský tým. Celý ten proces byl neuvěřitelný, nebylo to jen o jednom přechodu.

Utah - 500 metrů dlouhá lajna

Věnovala ses sportu od malička?

Spíš rekreačně, chodila jsem po horách, jezdila vodu, rozhodně jsem nebyla ta, kterou by si ve škole děti vybíraly do týmu jako první. Nebaví mě kolektivní sporty, nebaví mě soutěžit.

Do třiadvaceti jsem v předklonu nedosáhla na zem a vsedě si nedosáhla na špičky. Všem jsem tvrdila, že mám moc dlouhé nohy a krátké ruce a že je to prostě fyziologicky nemožné. Postupem času jsem ale začala cvičit aštánga jógu a o rok později, ve čtyřiadvaceti, jsem poprvé udělala provaz.

Postupně ses vyhoupla mezi světovou špičku ve slackliningu…

To bylo v roce 2012, kdy jsem získala ženský evropský rekord. Překvapilo mě, jak jsem najednou začala být nepřejícná. Do té doby jsem si myslela, jak jsem fajn a hodná, ale štvala mě už jen ta představa, že ostatní holky budou přecházet nové lajny a já se budu muset zase znova snažit, abych si rekord udržela.

Vypadá to jako trochu temné období…

Nelíbilo se mi, že takhle přemýšlím. I když jsem se snažila to na sobě nedávat znát, bylo to nepříjemné a samozřejmě se to promítalo do vztahu s ostatními.

Jaká z toho byla cesta ven?

Změnila jsem svou motivaci. Přestala jsem se srovnávat s ostatními. Dodnes mám seznam lajn, na které bych chtěla jít a kvůli kterým musím trénovat. A pak taky trénuji, abych udržela krok se svými kamarády a mohla s nimi napínat hustý lajny po celém světě. Ten mentální posun mi dohromady trval dva roky, sledovala jsem, co se mi odehrává v hlavě, a postupně to měnila.

Lezení po fixních lanech

Foto Mia Noblet

Nechybí ti někdy práce architektky?

Zatím ne, ale věřím, že se do oboru vrátím. Je to náročná, ale báječná práce. Člověk sice každý večer usíná se spoustou otázek a nedořešených úkolů, ale s pocitem, že zase něco vytvořil.

Vyjde ti kniha, na cestě je i film z tvé expedice v USA. To vypadá jako úspěšný rok. Co tě čeká v tom dalším?

Příští rok na jaře mi vyjde knížka u nakladatelství Jota. Chystám se taky objíždět outdoorové festivaly a vybraná letní kina s filmem Connection, který jsme natočili v Utahu při napínání půl kilometru dlouhé lajny.

Co víc mě čeká, to nevím. Možná pojedu znovu do Tuniska, jsem nadšená z jejich hor a atmosféry, která tam panuje. Tunisané zažívají teď něco jako naše devadesátky. Mají 8 let po revoluci, třetí demokratické volby za sebou a jsou to jedni z nejpohostinnějších lidí, co jsem kdy potkala.

A co vlastně ten kluk? Nejspíš to nedopadlo, co? Ale slacklining ti už zůstal.

Vůbec ne! Už jsme manželé!

Slovníček pojmů

Lajna – Speciální pružný popruh různých délek napnutý mezi dva body.

Slacklining – Chození, balancování a trikování na popruhu zvaném slackline.

Highlining – Slackline napnutá ve výšce (minimálně 10 m nad zemí). Highliner je jištěn do lajny, po které kráčí. Pokud spadne, musí vyšplhat asi 2 metry zpět, zvednout se a jít dál.