ALBI Blog
všechny příspěvkyChápu emoce lidí, kteří se s duhovou rodinou nikdy nesetkali, říká LGBT máma
26.07.2019 Čtení pro radost
Projektová manažerka Jarmila Kowolowská vychovává s partnerkou dcery Emu (13) a Zoe (11). Jak jim taková společná výchova jde? Recept podle Jarmily spočívá v upřímné a otevřené komunikaci s dětmi jakéhokoli věku. A co by ji po dvaceti letech trvání partnerského vztahu přimělo vstoupit do manželství?
Jak jste si s partnerkou pořídily děti?
U nás bylo hlavně důležité se rozhodnout, že si je pořídíme, což nebylo úplně přímočaré rozhodnutí. Já vždycky říkám, že dokud si rozhoduju pouze o svém životě a nesu si následky těchto rozhodnutí, tak si s tím životem můžu dělat, co chci. Ale tady se bavíme o tom, že najednou začnu rozhodovat o životě našich dětí. Takže jsme dost času věnovaly pátrání po tom, jestli naše touha po dětech není poněkud sebestředná. Jestli nechceme štěstí na úkor někoho jiného. Dost jsme o tom četly, zkoumaly studie, které nás nakonec ujistily o tom, že opravdu můžeme vychovat spokojené děti, které nebudou trpět žádným stigmatem, což pro nás bylo velmi důležité.
A pak jste zvolily jaký postup?
V Čechách neexistovala tenkrát žádná legální cesta, jak si ty děti pořídit. Variantu, že bychom do toho zatáhly nějakého kamaráda, jsme vyloučily. Neměly jsme žádného kamaráda, který by nechtěl být otcem, a nechtěly jsme, aby se naše dítě narodilo od začátku do jakoby rozvedené rodiny, kde otec je, ale figuruje tam velmi málo. Varianta úplně cizího člověka, náhodné osoby třeba na inzerát, nám taky nevyhovovala. Nakonec jsme odjely do Dánska, kde bylo už legálně normálně možné zaplatit si umělé oplodnění.
Která z vás dvou byla tedy těhotná?
V obou případech to byla moje přítelkyně. Chtěly jsme, aby děti měly jednu mámu, a já jsem si nechtěla kazit postavu (smích). Né, hlavně šlo o to, že moje přítelkyně Dorka toužila po tom, být těhotná a mít to dítě. Já jsem žádnou takovou touhu necítila, takže mi to nevadilo a vůbec jsem neměla myšlenky na to, že já budu nějakým druhořadým rodičem. Naše děti jsou navíc plnohodnotnými sourozenci, kteří mají stejnou matku i otce. To zajistila klinika.
Připadáš si v české společnosti diskriminovaná?
Ne. Já svůj život ani rodinu nijak neskrývám a nesetkala jsem se nikdy s žádnou formou diskriminace. Neříkám, že je to pro každého snadné říct, jasně, dvě holky, mají spolu děti, pohoda. Tak, jako my jsme zvažovaly, jestli naše děti nebudou svým způsobem hendikepované, tak někteří lidé mají přesně tyhle obavy, jestli je třeba příliš nezatěžujeme. Ale ti, co nás znají a vidí nás žít a fungovat, s tím nemají žádný problém.
Ani z hlediska zákonů a rodičovských práv?
Z právního hlediska já nejsem jejich nic. Osobně je mi to jedno. Nepotřebuju, aby mi moje děti potvrzoval stát. Samozřejmě mohou nastat hraniční situace, například kdyby moje přítelkyně zemřela, naše děti by teoreticky mohly skončit v dětském domově, přestože mají mě jako faktického rodiče. Ale není problém, když s nimi jdu k doktorovi. Nikdo to neřeší, nelegitimuje mne, vidí, že to dítě je moje. Ale my žijeme v Praze, v menších městech může být ta situace jiná. Ale určitě bych chtěla být schopná ty děti minimálně adoptovat. Více než jako své právo to vnímám jako právo dítěte na určitou ochranu.
Vy jste s partnerkou v registrovaném partnerství?
Nejsme, protože to vlastně tenhle problém neřeší. Má to možná nějakou symbolickou hodnotu, která pro mne není ale důležitá. Důležité jsou pro mě ty děti, které v tuto chvíli nemůžu ani adoptovat.
Podle červnového průzkumu CVVM je 48 procent Čechů pro adopci dětí homosexuálními páry. Pro manželství homosexuálů se vyslovilo 50 procent lidí. Co bys vzkázala té druhé polovině?
No, já si myslím, že ta čísla jsou známkou toho, jak vyspělá a tolerantní společnost jsme. Spíš bych tu sklenici viděla jako poloplnou. Na to, že uběhlo teprve třicet let od změny režimu…
Ptaly se někdy vaše děti na to, proč nemají tatínka? Pociťují, že žijí v „jiné“ rodině? A jak to případně hodnotí?
Určitě vnímají, že žijí v jiné rodině. My jsme se při četbě těch různých publikací a studií dozvěděly, že s dítětem je potřeba v každém věku mluvit naprosto otevřeně a ono si z toho v každém věku vezme něco jiného. Ony znají celý ten příběh. Na začátku to ale vůbec neřešily. Pak jednoho dne přišly s tím, že vlastně mají tátu. No, ano, jistě, povídám, takhle vám to už čtyři roky říkáme. A ony, že jo, aha, dobrý. A budem si teda hrát s těma kostkama, nebo ne? Teď, jak přicházejí do puberty, je to pro ně zase tak trochu jiné.
Jak jiné?
Koukaly jsme se spolu na film Já, Simon o homosexuálovi, který řeší coming out. Dětem se to hodně líbilo. S tou starší dcerou jsme se pak hlavně bavily o tom, že taky takový coming out občas zažívá – říct, že má dvě mámy. Hodně si povídáme. Ale žádný výraznější problém jsme s tím nikdy neměly. Říkaly jsme jim, ať to hlavně nikdy před nikým netají, aby se necítily špatně. Taky pro ně bylo důležité vědět, že to nemusí nutně říkat každému, s kým se potkají. Vždy, když nastupují do nové školy nebo kroužku, jdeme s nimi a všechny seznámíme s naší situací. Ale třeba v tom dětském kolektivu to musí řešit ony samy. To za ně nemůžeme dělat my. Poradila jsem jim, ať si to dělají, jak je jim zrovna příjemné. Jestli chtějí před někým, kdo se v jejich životě objeví jen na pět minut, předstírat, že mají tátu, protože je to pro ně jednodušší, mě to neuráží. Ve škole asi není cesta, jak to dlouhodobě tajit, takže tam je podporuji, aby to říkaly hned.
Co na to spolužáci?
Starší dcera, která je teď na nové škole, říká, že někdy neví, jaká slova zvolit, nebo se trošku stydí. Vždycky ji ale všichni podpoří a řeknou, že někoho takového znají, že je to normální a jdeme dál. Ony si opravdu nepřipadají nijak výrazně jiné než jejich spolužáci.
Jak už jsi říkala, existuje celá řada studií, které potvrzují, že děti vychovávané stejnopohlavními páry netrpí žádnou formou narušení a v životě uspějí úplně stejně jako děti z „tradičních“ rodin. Proč to stále pro polovinu Čechů představuje problém?
Já si myslím, že pokud jde o děti, jsme velmi citliví. Vztah s našimi dětmi je to nejintenzivnější, co máme. Když jsem řekla já svým rodičům, že jsem lesba, reagovali odmítavě a bylo to pro ně těžké přijmout. Ne proto, že by mě neměli rádi, ale protože by chtěli, abych žila šťastný život. A to štěstí je spojeno jen s jedním modelem. Tohle není ideál, není to ta šťastná úplná rodina. A navíc se s touto formou rodiny nesetkávají. Takže ty jejich emoce nejsou zlé, jim jde o štěstí. Myslí to dobře a já tomu rozumím.
Nepřemýšlely jste někdy s partnerkou o tom, že se právě z důvodu legislativních problémů odstěhujete do jiného státu?
Já tu diskriminaci zas tak neprožívám. I kdyby se mojí partnerce něco stalo, ona má rodiče, a tím pádem děti prarodiče a pravděpodobně bych se o ně starala dál. Nevnímám to jako tak veliké riziko, které by mě odsud vyhánělo. U mužských párů je to samozřejmě ještě o něco složitější a komplikovanější a umím si představit, že pokud chtějí mít děti, tak to řeší třeba i touto cestou.
Je představa toho, že v homosexuálních párech hraje jeden z partnerů roli toho opačného pohlaví, mýtus? A jak je to u vás?
Tak na to, abych mohla odpovědět, opravdu nemám dost dat. Ale u nás to částečně tak je. Já mám tendence trochu imitovat tzv. mužskou roli. Říkám o sobě, že jsem s nadsázkou „mezipohlavní“ (smích). Že nezapadám ani do škatulky žena, ani do škatulky muž.
Tak asi úplně zapadne málokdo…
To je pravda, mám i heterosexuální kamarádky, co umí opravit auto. Ale u nás jsem to já, kdo s dětmi dělá blbosti a tahá je na adrenalinové výlety. Na druhou stranu i víc uklízím, zatímco Dorka víc vaří. Takže asi trochu jo, ale je to takové fluidní….
Stalo se ti někdy, že by tvou orientaci někdo nevydýchal, že by s tebou přerušil kontakt poté, co zjistil, jak žijete?
Mně ne, ale stalo se to mojí partnerce. Jedinkrát. Byla to její kamarádka Slovenka a Slováci jsou asi v tomto konzervativnější než my. Když se to dozvěděla, tak se asi na čtyři roky odmlčela. Nakonec na to ale zase navázaly. Bylo to překvapivé, mrzelo nás to, ale já to chápu. Rozumím tomu, že můžeme někomu nabourat ta nejniternější přesvědčení a hodnoty. Proto to všude aktivně říkáme, abychom se vyhnuly nějakým nemilým překvapením.
Kdyby existovalo manželství pro všechny, vzaly byste se?
Pokud by to řešilo naše děti, tak ano. Pro potvrzení našeho vztahu to nepotřebuju.
Text: Natálie Veselá Foto: Eliška Slováková
