ALBI Blog
všechny příspěvkyBlanka Sudíková: Cesta k dobrému pocitu začíná tím, že se vám nechce
04.09.2018 Čtení pro radost
Před 26 lety zavedla v Čechách plavání kojenců. A věnuje se mu dodnes. Její Baby Club Plaváček působí po celé republice a jeho filozofie je vlastně mnohem víc než plavání. Povídaly jsme si třeba i o tom, proč jsou dnešní mladí příliš křehcí a proč cesta k dobrému pocitu často začíná tím, že se vám nic nechce.
Proč je dobré chodit s miminky plavat?
Když se vám narodí dítě, celý váš život se změní. Musíte si na sebe zvyknout, naladit se na potřeby miminka, najít si nějaký režim. Plavání je jedním ze způsobů, jak se společně uvolnit a zažít trochu jiný kontakt. My poskytujeme i službu poporodní péče, kdy přijdeme za miminkem přímo do rodiny domů. Maminku uklidníme a povzbudíme, protože dnešní maminky jsou pod obrovským tlakem, aby byly perfektní a hlavně nezpůsobily miminku žádné „trauma“, což je dnes velmi populární strašák. Maminky se často bojí udělat chybu, jsou v křeči, aby nebyly špatnými rodiči. Takže s nimi probereme nošení, spinkání, kojení a jdeme do vany. Jdeme plavat.
Jak se plave ve vaně?
Miminko může plavat na zádíčkách a zároveň se může i potápět, což je super věc, protože se tím jako mávnutím kouzelného proutku dá odplavit spousta věcí, které vznikly při porodu. Potopení pod vodu je vlastně takový porod, je to podobná energie a případné negativní pocity z porodu se tím mohou přepsat. Miminka by měla dýchat do bříška, což spousta z nich nedělá, ale při potápění k takovému hlubokému nádechu a výdechu dojde a miminko má možnost se ho naučit. Souvisí s tím i problémy s prdíky.
Konstantní křik malých miminek je častý problém…
Znám rodiny, kterým děťátko brečí třeba tři měsíce po porodu v kuse. To je pak stres jak blázen. Přesto se to dá poměrně jednoduše řešit. Ať už plaváním ve vaně, nebo masáží. Pak máme i cvičení, které pomáhá dítěti uvědomit si své tělo. Protože pro děti je těžké se se svým tělem vůbec potkat, vůbec ho neumí ovládat, neumí v něm být. A často pláčou, protože jsou zmatené. Tyhle nástroje pomáhají celé rodině se uvolnit, alespoň podle mých zkušeností.
A do bazénu mohou miminka od kdy?
Většinou od čtyř měsíců až od půl roku. Na pobyty se mnou jezdí třeba i maminky s měsíčními miminy. Což je úplně skvělé, když jste s tím dítětem pod vodou, jste tam spolu a je to nádherný intimní čas. Plavání je dobré pro správný psychomotorický vývoj, aby se propojily hemisféry dítěte, aby se správně nastavilo lezení, chůze, posílily se břišní svaly. Protože děti mají často příliš posílený velký přímý břišní sval a šikmé břišní svaly jsou povolené. Břicho je takové centrum, které nás drží. Plavání je také prevence proti plochým nohám. Dnešní děti se málo dávají na bříško na zem, ne na měkkou postel. Na zemi se dítě lépe naučí pást koníčky, plazit se a lézt a zafixuje si správné návyky, které mu potom pomohou v samostatném stoji.
Chodí s dětmi plavat výhradně maminky, nebo se zapojují i tatínkové?
Pro tatínky je plavání skvělou příležitostí k tomu, vybudovat si s dítětem intimnější vztah. Maminka je s ním přece jenom propojená po celou dobu těhotenství. Táta si cestu k němu tvoří. Dneska je zaplať pánbůh dobrým trendem, že i tátové nosí a přebalují děti, vozí kočárky. Ve vodě jsou spolu ale opravdu hodně blízko, jsou tam jen oni dva, potápějí se spolu. Pro jejich vazbu je to skvělý zážitek. Na Vysočině, na Valachách, ve Znojmě a v Praze plaveme i o víkendech, kdy může přijít celá rodina. A to je nejlepší, když jsou tam všichni. To jsou nádherné okamžiky. Hodně to podporujeme.
Bazén je pro mne osobně vždycky synonymum pro relax.
Ano, uvolní se maminka i dítě. Dítě dostává informaci, že to zvládne. Protože dnešní děti často brečí a jejich pláč rodiče stresuje.
Děti ale brečely vždycky, ne?
No, nevím, třeba když jsem cestovala po Asii, tak tam tolik nebrečely. Já to hodně zkoumám.
Není to tím, že v Asii se ctí pravidlo, že do tří měsíců věku má to dítě pořád někdo v náručí?
No jo. Někde dokonce až do roka. Ono se říká, že do tří měsíců by dítě mělo mít stejné podmínky jako v děloze. Ale jde mi hlavně o ten tlak, který je tu velký. V Asii je jim to šumák, tam jde dítě prostě z ruky do ruky, nikdo nic neřeší…
Děti určitě přebírají emoce rodičů…
No jo, ale co se stane mámě, když jí řekneš: „Ty seš nervózní, uklidni se, prosím tě, buď v klidu a normální, dítě brečí kvůli tobě“?
Budeš ještě víc nervózní?
Přesně, budeš cítit ještě větší vinu. Na to je třeba dávat si velký pozor. Když vidím, že je maminka autentická a dělá si to po svém, ať už se mi to líbí, nebo ne, vidím, že i dítě je v tom v pohodě. Ale když máš první dítě, tak nevíš, hledáš, co je vlastně to tvoje a autentické. U nás se můžeš uvolnit a sama si na to přijít. Proto mám tak ráda svoji práci. Pokaždé, když v bazénu nebo sauně začne miminko brečet, říkám mamince: „V klidu, všichni jsou rádi, že nebrečí jejich dítě.“ Protože my pořád řešíme to okolí.
Hlavně abychom někoho neobtěžovali, že?
No jasně! A protože děti jsou chytré, tak brzy pochopí, že pokud s nimi tu hru budeme hrát, můžou s námi skrz pláč manipulovat. Ve chvíli, kdy se naučíte nepanikařit a řeknete mu, že teď to prostě potřebujete takhle, tak to zvládne.
Takže je to hlavně otázka vzájemné důvěry?
Pro mne je to jedna z nejdůležitějších věcí. Učím rodiče, aby věřili sami sobě a že jejich dítě všechno zvládne. Když tomu budou věřit. Už teď nám dorůstá generace, která si prošla výchovou bez překonávání překážek (snow flakes generation), a ti lidé mění práci, nevydrží u ničeho, nedokážou se zapřít, a když se jim nechce, utíkají. U nás se po každé lekci plavání saunujeme a to se ti taky nechce být v tom vedru, je to nepříjemné, ale když to překonáš, vlezeš do studeného bazénu a je ti dobře. Cítíš, jak je tělo šťastné. Ale musíš se překonat a jít do toho. My podporujeme rodiče v tom, aby si uvědomili, že dítěti můžeme ukázat, že cesta k dobrému pocitu začíná tím, že se ti nechce. A ty to překonáš, máš na to sílu!
A ty techniky, které používáš, celá ta filozofie je tvoje, nebo jsi to od někoho převzala?
Ono to všechno vzniklo postupně, já plavu už 26 let. Původně jsem tělocvikářka a závodně jsem plavala, takže mne to logicky směrovalo. Po revoluci sem přišla velká vlna sebepoznávacích seminářů a to potkalo i mě. Potkávala jsem se postupně s různými technikami, od polévání hlavičky přes různé metody z Ruska. A sama jsem si tím procházela se svými dětmi. Hodně mě naučily pobyty, protože když jsi na pobytu s někým týden, nemůžeš se celou dobu věnovat jen polévání hlavičky. Takže postupně jsme začali chodit hned pod vodu, přeskočili jsme ten polévací krok. Protože tu záklopku, aby se voda nevdechla, mají miminka vrozenou a máme ji vlastně celý život.
Takže se není potřeba bát, že se mi dítě utopí?
Jde o to, pustit tu kontrolu a nenechat se zviklat, když se zakucká. Díky pobytům jsem třeba zjistila, že polévání hlavičky můžeme vynechat. Naše metodika se ostatně mění každou chvíli, pořád se učíme. Za metodiku Plaváčku jsem vděčná všem instruktorkám Plaváčku, protože jejich ochota poznávat jiné přístupy a pracovat na sobě je úžasná. Jsme tým, který drží při sobě a podporuje se. Dnes plaveme i jinak než například před 5 lety. Využíváme třeba prvky sebezáchrany.
A to je co?
To znamená, že půlroční dítě je schopné se samo udržet na vodě na zádech, má schopnost se samo zachránit. Což je skvělé, protože víš, že když ti dítě spadne do vody, tak se neutopí. Od roka učíme děti doplavávat ke břehu. Aby věděly, co dělat. Aby věděly, že ony samy to zvládnou. Mým záměrem je naučit je samostatnosti. Znám případy dětí, které vběhly do vody a zapomněly, že nemají nadlehčovací pomůcky, a začaly se topit.
Kdy jsou „vaše“ děti cca schopny opravdu plavat?
Náš Barnabáš, syn instruktorky, plave sám v roce a půl. Pohybuje se pod vodou, když se chce nadechnout, zvedne hlavičku, trošku si zašlape vodu a zpátky se zanoří. Plave. Což ale není standard. Řekněme, že pro děti, co projdou našimi kurzy, je to běžné od dvou a půl, tří let. Ale tři až čtyři metry samo je dítě schopné uplavat už dřív, doplave k rodiči nebo ke kraji bazénu. My moc nepoužíváme pomůcky, učíme je znát své možnosti a nebýt závislí.
Můžeme se ještě vrátit k té samostatnosti? Jak může být malé dítě samostatné?
Naše děti učíme odmala, aby vyjadřovaly své potřeby. Něco chceš, tak si o to řekni. Já razím teorii, že dítě si hlídá mámu, ne máma dítě, protože ta zvrácenost dnešního světa je o tom, že my pořád děti opečováváme, ochraňujeme, zabezpečujeme, aby se jim náhodou něco nestalo, ale děti vůbec neznají hranice a své možnosti ani možnosti okolí. Pak přijdou do velkého světa a vůbec netuší, která bije. Musíš věřit, že vše je tak, jak má být.
Kde se vlastně stala ta chyba? Proč svým dětem nevěříme?
Po revoluci u nás nastal velký boom psychoterapie a duchovních technik. Z toho „vyplynulo“, že za všechny naše problémy můžou naši rodiče. Že udělali všechno špatně. A teď se všichni bojí, aby neudělali tu samou chybu. A tak se dostáváme do křeče a tlaku. Máme blahobyt, dítě nemusí mít žádné nepohodlí, a aby nebyl žádný problém, tak raději uděláme vše za něj. Dnešní děti mají velmi málo prostoru jen pro sebe, velmi málo času pro objevování světa. Vše jim ukážeme, vysvětlíme, jak se to dělá, aby to bylo správně. Ve vodě je svoboda, voda je živel, se kterým se dítě může potkat a opravdu ho poznat. Být tam samo se sebou, beze strachu, naopak s velkou důvěrou v život. Jsem velmi vděčná za svoji práci a za všechny vodní bytosti, od kterých se stále učím.
Text: Natálie Veselá, foto: Karel Fiala
 |
Nás tip - taška na ručníky, brýle i koupací čepiciJutová taška, do které se vleze úplně všechno, co na plavání potřebujete. |
