ALBI Blog
všechny příspěvkyBlack dogs čili deprese: Poznejte ty opravdové!
18.06.2019 Čtení pro radost
Představte si, že máte hruď sevřenou, jako kdyby vám na ni někdo nalil kýbl betonu. Váš mozek funguje asi jako po dobře mířené ráně lopatou a dny trávíte schovaní v posteli čekáním na nic. Maximální výkon, kterého jste schopni, je dojít si na záchod a případně si zapálit cigaretu. Zní to drsně, ale deprese je právě taková. Možná jste to zažili na vlastní kůži a možná tohle soukromé peklo právě prožívá někdo, na kom vám záleží. Cesta ven z temnoty je náročná, ale existuje.
Podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) se výskyt deprese od roku 2005 zvýšil téměř o pětinu. To je špatná, ale i dobrá zpráva. Číslo patrně odráží jednak nárůst počtu nemocných, ale také častější stanovení diagnózy těch, kteří by v minulosti možná k doktorovi ani nešli. A to je důvod, proč je důležité stále znovu otevírat téma deprese a kudy z ní ven, i když by se mohlo zdát, že už se o něm píše dost.
Když člověka zalehne černý pes
Depresí může trpět pomocná trafikantka i nositel Nobelovy ceny za fyziku. Trápila i Winstona Churchilla, který dnům, kdy jeho duši pohltila temnota, říkal „black dogs“. Deprese může mít vnější (exogenní) nebo vnitřní (endogenní) příčiny. Pokud přijdeme o blízkou osobu, milovanou práci nebo vážně onemocníme, je deprese přirozenou a pro naše okolí pochopitelnou reakcí. Někdy však propuknutí nemoci nemá zjevnou příčinu, což ji ale nečiní o nic méně bolestnou. Deprese není jen smutek a žal, odrazí se i na fyzickém fungování člověka. Těžší forma deprese ochromí celé tělo, duši i život člověka. Častou chybou bývá zlehčování pocitů nemocného, které v něm probudí navíc pocit viny, že není tak šťastný, jak by měl být.
Sami psychické problémy nemáte, přesto se s nimi musíte potýkat. Přečtěte si, jak pomoct partnerovi v depresi a nezbláznit se z toho.
Poznej depresi, zachráníš život
Každý z nás je občas prostě bez nálady a slovo „depka“ je stálicí českého lexikonu posledních let. Ta pravá – tzv. velká – deprese je ale úplně jiné a pořádně černé kafe. Je to ochromující stav, ze kterého se člověk bohužel nevyspí ani ho nerozežene podařenou grilovačkou s kamarády. Velmi rozšířený je také názor, že když někdo mluví o sebevraždě, znamená to, že ji nespáchá. Tato domněnka je naprosto lichá. Kdo totiž o smrti mluví, ten o ní také přemýšlí. Proto když vám blízký řekne, „že by bylo lepší, kdyby nebyl“, nesnažte se to zamluvit. Ptejte se ho, co ho trápí a jak dlouho už podobné pocity má. Pátrejte, zda mají jeho úvahy konkrétní obrysy. Nemějte strach – otázkami sebevraždu nepřivoláte, stejně jako ji nelze zamést pod koberec. Někdy dojde k náhlé proměně a nemocný podezřele rychle rozkvete. V tom případě zpozorněte! Je totiž možné, že se mu ulevilo, protože se definitivně rozhodl ukončit svůj život a s ním i všechno trápení.
Jak se deprese projevuje?
Příznaků je víc a nemusejí se vždy sejít všechny najednou. Zpozorněte ale, pokud vy nebo ten, koho máte rádi, vykazuje aspoň tři. V případě sebevražedných úvah ovšem na další dva příznaky čekat nemusíte a rovnou jednejte!
- Obavy z budoucnosti
- Pocity viny a selhání
- Ztráta zájmu o přátele a aktivity, které člověka dříve těšily
- Podrážděnost, úzkostnost, nebo naopak rezignovaná apatie
- Častá únava, snížený pracovní výkon
- Opakované nevysvětlitelné (či spíše nevysvětlené) absence ve škole a v práci. Buď neohlášené, nebo oznámené ten den. Nemocný totiž často ještě večer věří, že ráno zvládne vyrazit, ale nakonec na to nemá sil
- Ztráta chuti k jídlu a snížení sexuální apetence
- Sebevražedné úvahy a myšlenky na smrt
- Celková zpomalenost, jak mentální, tak i fyzická
Zase bude líp!
I když vám to člověk v depresi nejspíš neuvěří, ze spárů temnoty se lze vymanit. Samozřejmě to ale není na počkání. Mírnou formu onemocnění může řešit psycholog, s těžší pomůže spíš psychiatr, respektive léky. Nemá smysl se jim bránit, protože mohou poskytnout účinnou první pomoc, a teprve když pacient nabere trochu sil, je rozumné absolvovat psychoterapii. Na zlomenou ruku taky nejdřív platí sádra a teprve pak můžete rehabilitovat. Pokud jde o antidepresiva, ta dnešní nejsou návyková. Nebezpečné jsou však léky, které psychiatři předepisují pro čas, než antidepresiva zaberou. Typicky to bývá Neurol nebo Lexaurin. S těmi je nutno zacházet nanejvýš opatrně, protože návykové jsou.
A ještě jedna malá rada na závěr. Člověk po depresivní epizodě bývá křehký. Nespěchejte na něj… Cesta ze dna na hladinu se nedá urychlit. Nabízejte mu aktivity, ale k ničemu ho nenuťte a nezlobte se, když odmítne. A když to někdy bude těžké, vzpomeňte si na písničku od Radůzy: „... jednou to pomine, dobrý, zlý, jen my ne. Jednou to přebolí, ať je to cokoli…“
Text: Markéta Schinkmannová Foto: Getty Images
