ALBI Blog
všechny příspěvkyAutoři Velkého bobka: Nedělejte dětem ze čtení opruz
22.01.2019 Čtení pro radost
Milada Rezková s Lukášem Urbánkem tvoří pár v civilním životě a jednou za čas se potkávají i na poli pracovním, jako autorka a ilustrátor úspěšných a krásných dětských knížek. Na kontě už jich mají sedm. Ta nejnovější jim vyšla v prosinci a jmenuje se Velký bobek. A věřte nebo ne, pojednává o trávení.
Jak vás vůbec napadlo napsat knížku o trávicí soustavě?
Milada: S tím nápadem přišel Robert Peňažka z Yinachi, inspirovaný večeří s paní doktorkou Danielou Douděrovou, která se posléze stala odborným garantem knížky. Ta mu vyprávěla, jak ji trávicí procesy fascinují. A Robert, protože je duší dítě, taková divizna, byl úplně očarován tím, jak v každém z nás bojují enzymy o nejlepší kousky potravy… Pak s tím přišel za námi, a protože naše děti, které jsou v mladším školním věku, zrovna hodně baví takový ten fekální humor... To asi každá maminka zná…
Ano! To můžu potvrdit!
Milada: Plynatost je pro ně prostě jeden z největších fenoménů, co se dá zažít… No a já jsem měla v hlavě takový nápad, který bych asi nejspíš sama nikdy nerealizovala, něco jako Festival tajných zvuků. A když o tom začal mluvit Robert, postupně to vykrystalizovalo až v ideu téhle knížky. Kromě toho, jak funguje trávení, což si můžete najít kdekoli jinde, jsme se zaměřili také na rovinu vyprávění příběhů. Že vyprávět si příběhy je bezva a neměli bychom na to zapomínat.
Co to znamená konkrétně?
Milada: Velký bobek je zkušený matador, který už sám prošel trávicím traktem, finální produkt lidského metabolismu. A vypráví potravinám, co je čeká. Představuje paralelu k tomu, že je dobré poslouchat starší a zkušenější, naslouchat jejich příběhům.
Ona i ta vaše předchozí knížka Neboj, neboj! má takový přesah. Kromě toho, že je zábavná, tak nějakým způsobem edukuje. To máte jako pravidlo?
Lukáš: Jako pravidlo snad ani ne…
Milada: Já myslím, že naše knížky se vyvíjí s tím, jak rostou naše děti. Asi. Primárně to má být zábava. Tu edukativní složku já vnímám jako sekundární.
Lukáš: Je pravda, že náš druhý Racek (Doktor Racek na horách, pozn. redakce) je celý udělaný ze slepených papírů a takových věcí. Takže jsme si říkali, že by bylo skvělé, kdyby děti viděly, že vzít si hromadu starých beden a něco z nich vytvořit je fajn. Že věci, které už zdánlivě nikdo nepotřebuje, se dají využít.
Milada: Rozhodně ale čtenáře nenutíme, aby s námi ten přesah nějak sdílel.
To se mi právě líbí, že ho k tomu přivedete naprosto přirozeně.
Milada: Myslím si, že děti, alespoň v tom předškolním a mladším školním věku, protože se staršími nemám zkušenost, jsou přímo naprogramované klást otázky, snaží se všechno pochopit a všechno je baví.
Lukáš: Ale není to záměr, že bychom si řekli, že budeme lidi vzdělávat.
Milada: My si vybíráme témata, která zajímají nás samotné. Dělat něco pro děti neznamená jít s laťkou dolů a nějak to pitvořit, aby to děti pochopily.
Takže to píšete hlavně pro sebe?
Milada: Pro celý svět… (smích). Třeba Neboj, neboj! vzniklo tak, že nás oslovilo Yinachi v době, kdy vrcholila uprchlická krize, s tím, abychom se pokusili vymyslet nějakou kampaň proti těm všemožným hejtům na sociálních sítích. Upozornit na to, že slova a věty mají nějakou váhu a že ani na Facebooku není možné jen tak užívat slov jako vražda, podříznout a mačeta, utopit a zapálit.
Lukáš: Nikdo z těch lidí, co to píšou, by to konec konců ve finále neudělal.
Milada: Ono to pak nakonec nevyšlo, ale my jsme strávili spoustu času debatami o tom, že příčinou tohohle chování je strach. O sebe, o svoji rodinu a budoucnost. Takže takhle k nám ta témata přicházejí. Sama si je pak musím nastudovat a udělat si nějaký názor. A to je na celém procesu vlastně ta nejpříjemnější část.
Berete to tak, že tvorba pro děti je náročnější, zodpovědnější disciplína?
Lukáš: Jak to říkal Smyczek, když citoval Otu Hofmana, že tvorba pro děti je jiná v tom, že musí být lepší.
Milada: K dětskému čtenáři mám plnou důvěru. Párkrát jsem se setkala s tím, že mi někdo vyčítal, že jsem použila nějaké slovo nebo obrat, kterému děti nebudou rozumět. A já si říkám: Tak se prostě zeptají. Čtenářská gramotnost má podporovat i komunikaci mezi dítětem a dospělým. Ať už je to rodič, nebo pedagog. O tom to přece je, abychom spolu mluvili. Když něco nevím, tak se prostě zeptám.
Konzultujete rodící se knížku s vašimi dětmi?
Lukáš: Ano i ne. Není to tak, že bychom na nich něco testovali a ptali se jich, jak by která postava měla vypadat. Ale kreslím a vidím, že Žofinka si taky kreslí a prožívá to se mnou. Neptám se jí, jestli je ta figurka hezká. Ale když vidím, že třeba náš kamarád Otík kreslí pořád dokola Velký bobek, tak je to fajn. Odrážejí ten proces.
Milada: My s nimi samozřejmě mluvíme o tom, že děláme knížku, protože je to zajímá, ale jejich kritiku radši neriskujeme.
Jak se pozná dobrá dětská knížka?
Milada: Musíte si udělat čas a trochu nahlédnout do toho, co je k dispozici. Nebo se poptat kamarádek a kamarádů, co vám doporučí.
Lukáš: Rozhodně bych neřekl, že výhradně artové nebo v uvozovkách artové knížky.
Milada: Nejsme žádní elitáři. U nás doma najdete i blikající plastové výlisky i kvalitní motoriku rozvíjející hry.
Lukáš: Nediktoval bych nikomu nic. A nechal děti, aby si přičuchly ke všemu, co je k mání. A ať vyberou. Samozřejmě musíte občas něco nabídnout. Já jsem třeba úplně dojatej z toho, jak děti milují Rychlé Šípy. Osmdesát let starý komiks a oni se řehtaj.
Milada: Dneska vzniká spousta výborných dětských knížek. Je potřeba mít jenom otevřený oči.
Máte oblíbené dětské autory?
Milada: Já vlastně do jisté míry nechápu, jak je nesmrtelná Astrid Lindgrenová. To děti baví pořád. Hodně mám ráda Kouzelnou baterku od Olgy Černé a To není tvoje maminka od Marianne Dubucové.
Lukáš: Macourek a Emanuel Frynta.
Co byste poradili rodičům, jejichž děti nechtějí číst?
Milada: To bychom taky rádi věděli… (smích)
Lukáš: U nás funguje, když jim čteme my. A doufáme, že je to chytne a začnou číst i samy.
Milada: Nedělat jim z toho opruz. Snažím se jim taky vysvětlit, že v knížkách najdou spousty odpovědí na otázky, které neustále kladou a na které jim třeba já odpovědět neumím.
Text: Natálie Veselá, foto: Eliška Slováková
