ALBI Blog
všechny příspěvkyAnorexie je boj na celý život, říká spisovatelka Sára Báchorová
16.04.2020 Čtení pro radost
Od patnácti zápolila s hlasy v hlavě – patřily anorexii a bulimii. Vynechávala jídla, přejídala se, zvracela. V osmnácti vydala knihu, ve které se s tímhle bojem vyrovnává. Poruchy příjmu potravy ukazuje bez filtru a boří mýty, které jsou s nimi často spojené. Třeba že stačí „prostě začít jíst“.
„I přesto, že jsem zhubla přes patnáct kilo, pořád ještě nejsem hubená… Proč je to tak těžké? Proč prostě nemůžu být krásná?“ ptá se hned v první kapitole knihy An(n)a. Sářino literární alter-ego. A hlas ztělesňující anorexii Anně bryskně odpovídá: „Protože žereš jako prase. Protože se dostatečně nesnažíš.“
Dřív nejedla i pět dní v kuse, dneska už si Sára Báchorová jídlo nevyčítá. Svoje zkušenosti „z boje“ předává dál a věří, že svou tvorbou přispěje k tomu, aby se o tabuizovaném tématu víc mluvilo. Chystá se zrovna na maturitu a její literární debut na sociálních sítích a v knižních databázích sbírá samé pozitivní ohlasy. Na první pohled se má o dost líp než Anna z knížky.
Ale může se člověk z poruch příjmu potravy úplně vyléčit?
Nemyslím si, je to boj na celý život. Černé myšlenky můžou přicházet i po několika letech. Je důležité je nechat projít hlavou a nenechat se zviklat.
Jak dlouho se s nimi léčíš ty?
Teprve od loňského května, kdy jsem si řekla, že už to nezvládám a bulimie má nade mnou moc. Šla jsem za svým psychiatrem a nechala se hospitalizovat na psychiatrickém oddělení v Hradci Králové. Pár týdnů jsem se učila pravidelně jíst a jídlo v sobě udržet, pak jsem kliniku opustila a vyhodila váhu. Nedržela jsem se žádného jídelníčku, nepočítala jsem kalorie. Poslouchala jsem svoje tělo a dopřávala mu kvalitní potraviny, dostatek tekutin, sem tam i nějakou nezdravou dobrotu.
Ze všeho nejdřív je potřeba si problém přiznat a chtít se uzdravit. Poruchy příjmu potravy nejsou jenom o vyhublém těle a pár kil navíc je rozhodně nevyřeší. Je to všechno v hlavě. Jakmile je člověk ochotný s nemocí bojovat, má z poloviny vyhráno. Tedy ne doslova…
Jak to?
Cesta z poruch příjmu potravy je dlouhá a plná překážek. Nemocný se ale nesmí zastavit a ten boj vzdát. Důležité je, aby si člověk našel cestu sám k sobě a přijal svoje tělo takové, jaké je. A k léčbě patří i pomoc okolí, kamarádů, rodiny.
Pořád v léčbě pokračuješ?
Docházím na psychoterapie, jednou měsíčně k psychiatričce, každý večer se chválím za tři věci, které se mi ten den povedly. Hodně mi pomohlo naučit se jíst mezi lidmi. Ze začátku jsem vždy musela mít doprovod, ale teď už si na jídlo dokážu zajít i sama. Taky mi hodně pomohla láska, které jsem dřív nebyla schopná. Je důležité nejdřív začít milovat sebe a až pak se o lásku podělit.
Co bys ještě poradila lidem, kteří se s anorexií nebo bulimií potýkají?
Svěřte se. Nebuďte jejich otroky. Vzpomeňte si na období před nemocí. Na bezstarostné dny, na svoje koníčky... Nebyl to hezčí pocit než utápět se sám v pocitu sebenenávisti? Nikdo z nás není ztracený případ.
A co bys poradila o pár let mladší Sáře?
Vůbec nic. Za těch pár let jsem si prošla spoustou těžkých chvil a situacemi, které mě posílily a posunuly dál. Takže bych si jenom dodala odvahu a vyřídila si, že se všechno děje tak, jak má.
Knihu jsi začala psát v patnácti, ale od té doby se dost změnila.
Za tu dobu mě potkalo hodně nových „zážitků“. Dobrých i špatných. Takže bylo potřeba text a hlavní hrdinku upravit. Přece jenom teď vidím svět trochu jinak.
Hlavní postava je z větší části autobiografická?
Ano. Anna jsem z větší části já.
A jak je to s ostatními postavami a situacemi v knize?
Situace někdy odpovídají realitě, něco jsem si trochu upravila a pár scén je dokonce čistá fikce. I Anniny blízké jsem si upravila. Nikdo není jedna konkrétní postava, naopak někdy je v jedné postavě obsaženo víc lidí.
Často zmiňuješ, že bylo náročné se při psaní znovu ponořit do minulosti. Ale bylo na tom i něco terapeutického?
Je pravda, že jsem sama sobě dokázala, že jsem schopná napsat knihu a spolupracovat s týmem na její výrobě. Jinak mě celým procesem provázely myšlenky na konečné čtenáře. To mě hnalo dopředu.
Stereotypy podle Sáry
Co by podle autorky měli lidé vědět o poruchách příjmu potravy?
Člověk si je nevybírá jako dietu.
Nedělá ostatním naschvály, když se nechce najíst.
Člověk, který jimi trpí, nemusí být vychrtlý na kost.
Nemocí trpí i chlapci a muži.
Člověk se nemůže vyléčit ze dne na den tím, že si řekne: „Tak já se teda najím.“
Každá hubená žena není anorektička.
Na koho jsi myslela?
Na všechny dívky, ženy, kluky i muže, kteří se setkávají s nepochopením okolí. Myslela jsem i na sebe. Na období, kdy jsem se topila a nevěděla, kudy kam. V tu dobu jsem měla v hlavě spoustu otázek: komu se svěřit, co je normální a co už překračuje hranici nemoci? Poháněla mě myšlenka, že kniha pomůže nemocným a jejich blízkému okolí.
S tímhle cílem jsi knihu psala?
Mým cílem je ukázat i druhou stranu mince: co všechno porucha příjmu potravy dokáže a kolik je schopna napáchat škod. Že to není jenom o změně velikosti oblečení. Zároveň chci lidem dodat odvahu, říct jim: „Svěřte se se svým problémem, nikdy na to nejste sami.“ Chtěla jsem, aby čtenáři víc porozuměli samotné nemoci nebo případně vyhledali pomoc pro někoho blízkého.
Myslím, že nejsem jediná, komu v knize připadaly nejpůsobivější dialogy s personifikovanou anorexií, Anou, a bulimií, Miou. Jak to vzniklo?
Bojovala jsem s těmi hlasy sama. Pronásledovaly mě na každém kroku.
Pořád je někdy slyšíš?
Slyším, ale už jsem se naučila s nimi pracovat. Už Anu i Miu ovládám já, a ne ony mě.
Jak to děláš?
Je to technika, kterou mě naučil můj psychoterapeut. Musíš si uvědomit, že je to jenom myšlenka a to neznamená, že musí být vždycky pravdivá. Stejně jako kdybych tvrdila, že mám na sobě červené kalhoty, i když jsou černé. Takže jakmile se kterýkoli z hlasů ozve, v klidu se s nimi pozdravím a dál je ignoruju. A když občas nepomůže ani tohle, jdu se projít nebo to proberu s někým blízkým, kdo mi místo konejšení připomene moje pravé hodnoty.
Máš nějaké vzory – třeba známé lidi, co mluví o poruchách příjmu potravy?
Upřímně si nemyslím, že by se o tom tématu v současné době mluvilo. Doufám, že jsem přispěla k tomu, aby se to změnilo. A snad že i ubude lidí, kteří poruchami příjmu potravy trpí.
Můžou v tomhle být užitečné sociální sítě? Nebo podle tebe spíš škodí?
To je hodně sporné. Ale myslím, že společnost je na dobré cestě. Přibývá profilů, které oslavují ženská těla: křivky, strie, faldy, kosti, malá i velká prsa…
An(n)a. vzbudila ohromný ohlas mezi čtenáři, v médiích, právě i na Instagramu. Čekala jsi to?
Nečekala, ale věřila jsem v to. Pořád chci knihu dál posouvat a dostat ji mezi víc čtenářů.
Jaké jsou tvoje další literární plány?
Určitě druhý díl An(n)y., ale ostatní si zatím nechám pro sebe.
Sára Báchorová (18)
Narodila se a žije v Trutnově. Odmalička toužila stát se spisovatelkou, nasbírala několik úspěchů v literárních soutěžích a od patnácti do osmnácti let pracovala na autobiografickém románu An(n)a. Popisuje v něm svůj boj s poruchami příjmu potravy. Kniha vyšla loni na podzim v nakladatelství Pointa.
Text: Marie Barvínková Foto: GettyImages & Pointa
